Hledání smyslu v čase životního poledne

Sice je nutné prosekávat se pralesem slov, cizích, tajemných, skrývajících svůj význam, ale námaha stojí za to. S knihou Michala Janaty Stáří je mládím světa svádím zápas, připadám si jako conquistador, který s mačetou v ruce hledá v džungli bájné eldorádo. Nikdy je nenajde, protože neexistuje, ale smysl hledání není v cíli, nýbrž na cestě. Ukazuje se, že hledáme něco jiného, čeho je eldorádo, kámen mudrců či svatý grál pouhým symbolem, pokusem uchopit neuchopitelné. V myšlenkách a snech si ztvárňujeme ztracený ráj ve formě podmíněné naším kulturním zázemím, ale jedině takto si jej dovedeme představit, zviditelnit, zhmotnit si touhu po průzoru do hlubší dimenze skutečnosti, kterou už neumíme popsat ani vysvětlit. Jako ze studny odtud čerpáme když ne rovnou smysl, tak přinejmenším sílu vytrvat v jeho odkrývání, nezastavit se, neboť dokud jsme na světě, jsme na cestě. Proč žijeme v prostoru ohraničeném narozením a smrtí? Smysl života nám neustále uniká možná i proto, že se jej snažíme zachytit pomocí otázky "proč?", a nikoli "když už, tak co s ním?"

Michal Janata dovozuje, že staří na rozdíl od mladých znají cenu svého mládí. Uvědomují si totiž, jaké životní šance promarnili. Díky tomu lépe než mladí poznávají nesamozřejmost všeho, co v mládí považovali za samozřejmé. Ve stáří dostávají příležitost znovu prožít své mládí tím, že si "vybírají možnosti, kterých si tehdy nevšimli nebo si jich všimli a nebyli dost odvážní nebo podnikaví nebo prozíraví nebo to všechno dohromady. Promítají si v mysli důsledky těchto opomenutí a předbíhají tak mladé, kteří mají ještě pořád možnost promarnit své životní šance, aniž by tušili, jaké šance to propásli. Staří jsou tedy svým zcela nechronologickým způsobem mladší než ti skutečně mladí, protože třímají v rukách klíče ke svým minulým možnostem, kterých si tenkrát nebyli vědomi nebo si jich vědomi byli, ale nebyli schopni či ochotni se jich chopit". Jestli rozumím Janatovi správně, znamená to, že staří omlazují svět odkrytím možností, jaké skýtá mladost, a odkazují tyto možnosti budoucnu. Vyjevují, jaká budoucnost může přijít, co v ní můžeme objevit. 

Jsem ještě mladý nebo už starý? Je mi jasné, že zahazuji možnosti, jež mi život nabízí, a zároveň už sčítám ztráty a bilancuji, co všechno mohlo být, ale nebylo. Střední věk je zřejmě průsečíkem obojího - promarňováním pravděpodobně posledních šancí a zároveň prvním nezřetelným uvědomováním si, o jaké šance šlo, o co jsem přišel. V úzkosti nad překotně se krátícím časem a pomíjením zbytků mladosti asi tkví příčina takzvané krize středního věku. Pro ni je charakteristické, že člověk cítí silné nutkání urvat si rychle, co se dá, vlomit se do polootevřeného okénka, než se uzavře navždy. Právě tím ale nevědomky promarňuje opravdové šance, které na tomto zlomovém úseku cesty přehlíží, neboť jeho pozornost se zoufale upíná k přebití pudového strachu ze stárnutí a umírání tragikomickým dokazováním si, že "ještě není tak starej" a "pořád na to má". Geniálně to vystihuje báseň Egona Bondyho: 

Bělostná dívčí ňadra už nejsou ani vidinou vzpomínek

Pokud vás nesežere rodina či auto

tak vás sežere dnešní věk

Ten věk budování nejkomplexnějšího otroctví

které kdy v dějinách bylo

V něm na bělostná ňadra dívek

místo jen ve striptýzu zbylo 

Leckterý čtyřicátník se pochopitelně chce vzepřít a nenechat se "sežrat dnešním věkem", ale nevěnuje pozornost znamením na cestě, která signalizují "tady je šance, chop se jí!", protože se opájí představou, že ho zachrání práce, výkony, peníze, alkohol, virtuální realita nebo třeba sex na jednu noc. Jako kdyby "bělostná dívčí ňadra" rostla na stromě života zrovna pro něho - stačí si utrhnout, okusit a zapomenout, že čas běží. Je to iluze, ale copak se nelze držet iluzí až do smutného konce a přežvykovat plody ze stromu života i stařeckými bezzubými ústy, ačkoli jazyk dávno ztratil chuť? Kdo učiní tuto osudovou volbu, zestárne sice biologicky, ale nedozraje k tomu, aby znovu omládl. Ničím nepřispěje k omlazení světa. Jeho život pozbude smyslu, jediného smyslu, který zde mohl zanechat a jím spoluutvářet budoucnost i po vlastní smrti. 

Mám unikátní šanci, kterou se bojím promarnit - nahlédnout na střední věk nejen jako na průsečík mladosti a stáří, ale jako na čas životního poledne, hodinu přijetí stínu, který v tomto čase všechen míří dovnitř. Jsou to stíny všelijakých možností, které naříkají, pláčou, křičí nebo mi tiše vyčítají, že jsem si je nevybral a způsobil tak bolest sobě i druhým, ale paradoxně zas od jiného druhu bolesti sebe i druhé uchránil. Přijímám ty možnosti jako nenarozené děti a modlím se, abych rozpoznal, které s láskou adoptovat a kterých se s láskou vzdát - a poslat je po řece času do budoucnosti, ať se jich ujmou naši potomci a pečují o ně, aby vyrostly do podoby oněch symbolů ztraceného ráje. K jeho bránám sice zarostla cesta, ale když v temném lese odhrneme ze země zetlelé listí a odklidíme zlámané větve, zjistíme, že po celý život jsme tu Cestu měli pod nohama a vedla naše kroky.

Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. (Lukáš 23, 43)