Nepřijatelné svátky

09.04.2020

Když Ježíš stoloval s učedníky při Poslední večeři, pomocí chleba a kalicha ukázal, co se stane s jeho tělem a krví na kříži: své tělo obětuje a krev prolije. Opakuje se to každoročně o Velikonocích. Letos je prožijeme docela jinak. Váha kříže na nás dopadne silněji než kdy jindy. Hrozí nám podlehnutí mylnému dojmu, že kříž je pouze věcí krutou, nespravedlivou, zlou a nepřijatelnou. Pokusme se tedy objasnit, proč Ježíš procházel temnotou, která mu v Pašijovém týdnu dělala společnost, jak předpověděl autor 88. žalmu: "Přátele i známé jsi ode mě odehnal, mým společníkem je temnota!"

Křížovou cestou kráčel z lásky, které zůstal věrný navzdory tomu, že jej dovedla až na popraviště za branami Jeruzaléma. V Janově evangeliu říká: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." Ježíš stoupá na kříž jako vítěz, neboť se pro tuto cestu rozhodl a přijal ji za svou. Láska ho motivuje. Ryzí láska se vždycky naplňuje obětí pro druhé, jinak to není láska, ale prázdné slovo bez obsahu. Nahlédneme-li Kristův kříž jako vítězství lásky a odvahy k věrnosti lásce až do konce, lépe přijmeme i svůj životní kříž. Pochopíme, že je posvátný, neboť skrze něj následujeme ukřižovaného Krista. Vzkříšení, jímž velikonoční svátky vrcholí, potvrzuje, že v lásce se odkrývá pravda, jež vítězí a osvobozuje.

Pokud jsou Velikonoce pro někoho opravdu neúnosné, pak na prvním místě pro samotného Boha Otce, truchlícího pro smrt milovaného Syna a jistým způsobem umírajícího spolu s ním. Proto se lidová zbožnost upínala k Božím mukám, před nimiž se klekalo v polích s kloboukem uctivě smeknutým, proto se chodilo rozjímat k Božímu hrobu, kde upracované babičky v černých šátcích oplakávaly Krista. Evangelium vypráví o Bohu, jenž se nechal ukřižovat, neboť soucítí s lidskou bolestí, zoufalstvím a žalem. Ve víře v Boha, milujícího člověka do krajnosti, můžeme nalézt pravou radost, kterou nám nikdo nevezme. Skutečnou radost přináší jedině věrnost lásce. Je však pro nás láska natolik důležitá, že za ni svým životem ručíme? Jsme ochotni se pro ni obětovat?

Jak je to s námi? Kam se poděla radost, věrnost a láska? Naše "nesvatá trojice" se skládá ze strachu, úzkosti a starostí. Kvůli nim zapomínáme žít. Umírá ten, kdo žil, a žije ten, kdo miluje. Bojíme se smrti, a přitom jsme už dávno mrtví! To si přiznejme a nebojme se. Velikonoční poselství o vzkříšení z mrtvých se nám pak vyjeví v nečekaně ostrém světle. Byli jsme stvořeni, ale zašli jsme na úbytě, uschli bez životodárné rosy lásky. Kde nic není, tam už ani smrt nebere.

O Velikonocích oslavíme znovustvoření, nejenom naše osobní, ale celého kosmu. Pozdvihneme kalich spásy, přiložíme si jej k ústům a než se napijeme plnými doušky, poděkujeme vtělené Lásce, jež se radikálně sklonila k synům Adamovým a dcerám Eviným a nesla do důsledku jejich úděl. Znovuobjevíme smyslu dějin, které mají svůj počátek i cíl, body alfa i omega. Latinský výraz pro znovustvoření dobře známe: recreatio. Velikonoční svátky zvou k rekreaci - k tajemnému zasvěcení, při němž se zastaví čas a my budeme stvořeni znovu, zrekreováni. Bůh zemřel smrtí člověka. Člověk ožívá vzkříšením Boha. Nezměrně hluboké je mystérium oněch "nepřijatelných" svátků!

Na sklonku 40. let minulého století vznikla báseň, ve které je všechno. Napsal ji Vladimír Holan. Adresoval ji "nepřátelům" - a podle evangelia je naší povinností nepřátele milovat. Ježíš na kříži odpustil i svým katům, protože nevěděli, co činí. Někdy jsme sami sobě největšími nepřáteli. Musíme si je zamilovat a odpustit si, abychom začali doopravdy žít. Mezi láskou k sobě, k bližním a k nepřátelům není rozdílu. Kdo takto nerozdílně miluje, žije. Kdo žije, přijímá svoji existenci jako dar. Uvědomuje si, že prosté Bytí má prioritu před vším ostatním.

S bázní a chvěním si osvojuje poslání "pastýře Bytí" a přijímá krásu i rány stvoření. Krásu obdivuje a rány ošetřuje. Zpívá a pláče. Sdílí bolesti i radosti světa, neboť sám je nesen Dobrým Pastýřem, jenž se obětoval a byl vzkříšen. Otevírá se paschálnímu příběhu a vstupuje do něj podobně, jako se vchází do rodného domu. Nechává se jím proměnit ve "velikonočního člověka", nesoucího s láskou svůj kříž a putujícího s důvěrou k prameni Bytí.

Na závěr Holanovy básně se nám pod kůži vrývají verše: Bylo by třeba žít, abyste byli, / ale nebudete, protože nežijete, / a nežijete, protože nemilujete, / protože nemilujete ani sebe, natož bližního. / A už mám dost vaší sprostoty, / a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto, / že jsem si nedal život / a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe... / Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice / a raněného Achilla jen Bríseovna. / Být není lehké... Lehká jsou jen hovna...