Obnovíš tvář země?

01.06.2020

Svátkem Letnic, jímž se završuje velikonoční doba, se nesou úpěnlivá slova ze 104. žalmu: "Sešli svého Ducha a obnov tvář země!" V knize liturgických zpěvů je tato prosba vyjádřena nepatrně odlišně: "Obnovíš tvář země." Jako by to bylo jisté. Účastník svatodušní bohoslužby se ukonejšen vrací z kostela domů, aby pokračoval ve své dosavadní existenci. Bůh se nepochybně opět slituje a obnoví zrasovanou tvář země, po které šlapou bosé nohy mystiků i těžká bagančata vojáků. Pomodlili jsme se - a je vyřešeno. Bůh si to vezme na starost a uzdraví tvář matky, v jejíchž vráskách jedni hloubí základy pro rodinný dům a druzí kopají masové hroby. 

Představuji si Boha, jak pláče nad zemí, svým krásným dílem, vyždímaným a zprzněným lidskými bytostmi, jeho milovanými dětmi. Dal jim život, aby o dílo pečovaly, kultivovaly je prací a zkrášlovaly uměním, a tak je vědomým úsilím pozvedaly k jeho svaté Tváři a napomáhaly konečnému sjednocení. Protože Bůh si přeje být všechno ve všem. Tomuto přání však odporuje umanutost Božích dětí, které se odcizily vlastnímu Otci a pohřbily v sobě obraz Boží. A protože se domnívají, že "žijeme jen jednou", snaží se urvat, co se dá, než přijde konec.

O letošních Letnicích, slavených v čase doznívající pandemie, Duch Svatý nesestoupil v podobě Utěšitele, biblického Parakléta, stírajícího naše slzy. On je neosušil, naopak k našim slzám přidal ty své. Má pádné důvody oplakávat svoje dílo. V podivných dnech tzv. rozvolňování - a naskakování do nám dobře známých stereotypů - je plačící Duch způsobem přítomnosti Boha mezi lidmi, kteří jeho přítomnost vytrvale ignorují. Plačící Duch zjevuje bolest Stvořitele, jemuž krvácí srdce. Boží slzy skrápějí týranou zemi. Snad i proto se v týdnu před svatodušními svátky otevřelo nebe a po dlouhém suchu déšť svlažil krajinu (alespoň u nás na západě Čech).

Nutím se k naději. Přemáhám se, neboť musím doufat, že slzy Krista i Panny Marie a všech svatých, v nichž hoří plamen Ducha, skanou nejen do žíznících polí a lesů, ale i do lidských duší, které se podobají spálené poušti. Naše srdce by se mohla stát Zaslíbenou zemí, kde Bůh přebývá jako ve svatyni, kde je domov živého Spasitele na tomto světě, kosmickém zrnku prachu, pro něž se nechal ukřižovat. Jenže my nejsme u sebe doma. Odvracíme zraky, když míjíme na ulici opilého a páchnoucího bezdomovce. Přitom sami strádáme v bezdomoví, ačkoli používáme deodorant a svoje žaly zapíjíme potají, aby nás nikdo neviděl.

Sociolog Theodore Roszak varoval už před půl stoletím, že "naší hranicí není nebe - je jí země". Došli jsme k hranici. Za ní je buďto zkáza, nebo proměna. Směřujeme ke kolapsu či průlomu? Není kam dál posouvat hraniční kameny. Dočká se tvář Matky Země obnovy? Snad ano, ale nikoli bez našeho přičinění. Bůh ještě neztratil naději (možná o ni také musí zápasit?), že působením Ducha přijmeme dar slz a smísíme svoje slzy s jeho. Pak se naše slzy posvětí a splní se Kristova slova o "proudech živých vod", plynoucích z lidského nitra. Ale jisté to není. Jisté je, že teď se musíme zhluboka nadechnout a rozhodnout se.