Odcizení a smíření

24.04.2017

Odcizení Bohu nemá za důsledek nic menšího než odcizení sobě - odtržení od základu svého lidství. Člověk je totiž bytostí dialogickou. Aby poznal sám sebe, musí žít v osobním vztahu se svým Stvořitelem. Jedině od Boha člověk obdrží pravdivou odpověď na otázku: "Kdo jsem?" 

Zároveň je to Bůh, kdo překonává odcizení tím, že člověka volá a zve jej k navázání vztahu. Smíření se s Bohem vede ke smíření se sebou i s lidmi okolo sebe. Toto usmíření nám nabízí Kristus. Právě na Kristu poznáváme, že je možné se smířit i se stinnými stránkami života, jakými jsou bolest a trápení. 

Křesťanství přece nespočívá na tom, že si vymodlíme bezbolestný a lehký život. Kdyby tomu tak bylo, víra by ztratila smysl a vymizela by, neboť náboženství by se rovnalo ryze pragmatickému úkonu rozumu: "Budu uctívat Boha a On mi oplátkou dá, co budu chtít!" Jak zpívala Janis Joplin v 60. letech: "Pane, můžeš mi koupit barevnou televizi?" Dnes bychom asi už tak "skromní" nebyli a Pána bychom zahrnovali náročnějšími požadavky. 

Avšak co Boží požadavky na nás? Podstatou křesťanského života je přece následování Krista, který nás vybízí: "Vezmi svůj kříž!" Abych svůj kříž mohl nést, musím jej nejprve přijmout. Ten kříž je různý: u někoho nemoc, u jiného trauma z minulosti, u dalšího starosti o živobytí. Přijetí nastane tehdy, když uvěřím, že Bůh mě miluje takového, jaký jsem - i s mou "temnou stranou". Nemusím se stydět či bát přijít za Kristem s čímkoli, co mě tíží a trápí. On mi říká: "Kdo přijde ke mně, toho nevyženu ven."