Vraždění neviňátek

Nedávno jsme si povídali s kamarádem o Desateru přikázání. Zajímavé je, že v hebrejském originále se nepíše o příkazech, nýbrž o slovech. Jedno z nich jsme slyšeli už mnohokrát: "Nezabiješ." A nám se zdá, že právě tomuto slovu jsme schopni dostát. Nejsme přece vrazi! Takže jsme z obliga? Spravedliví "plniči" Božích slov? Evangelium naši sebejistotu problematizuje: "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu" (Matouš 5, 21-22).

Na tento výrok Ježíše Krista jsem se odvolal, když mi kamarád vytkl, že prý jsem přehnaně přísný v pohledu na Desatero. Jsem totiž přesvědčen, že zabíjíme. Mordujeme Boží obraz v lidech tím, jak se k nim chováme. Vraždíme dobro a krásu v duších lidí, kdykoli je nemilosrdně, krutě a hloupě soudíme, hodnotíme, ponižujeme, škatulkujeme a kádrujeme. Nejsme vůbec z obliga. Naopak, jsme v tom až po uši! Jsme viníky a obětmi zároveň. Vůči sobě navzájem, vůči všem živým tvorům, vůči Matce Zemi se projevujeme způsobem, který odhaluje, že nemáme srdce. Protože nám samotným je vyrvali z těla. Byli jsme srovnáni do latě a uvězněni hluboko v systému. Stali jsme se "další cihlou ve zdi", jak zpívají Pink Floyd.

Biblický příběh o vraždění betlémských Neviňátek, temný stín Vánoc, v symbolické rovině poukazuje na skutečnost, že zotročující společenský systém, jehož jsme součástí, ubíjí v dětech Boží obraz, odtrhává je od jejich nejvlastnější identity a zastírá pravdu o jejich původu z Boha. Křesťanská obec, kterou tradičně nazýváme církví, v průběhu dějin mnohokrát kolaborovala se systémem, nevytvářela k němu alternativu, naopak ho posvěcovala a zaštiťovala. Leckde to trvá dodnes, neboť "civilizovaní" křesťané rádi zapomínají, že Kristovo království není z tohoto světa - ze světa Bohu odcizené společnosti, ze světa, za nějž se Ježíš odmítl modlit k Otci: "Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji" (Jan 17, 9).

Naštěstí křesťané dokázali a stále dovedou budovat "paralelní polis", malá společenství, která nejsou mocenskou pyramidou, nýbrž sítí, kde jeden nese druhého a sdílejí dobré i zlé, dělí se o dary Milosti a snášejí se ve svých nedostatcích. Sv. Augustin psal o "Božím městě", ale snad byl příliš smělý. Klidně se spokojím s Božím "barákem" či "stodolou", kde se v Kristově jménu scházejí unavení poutníci, bez ambice vyvrátit systém a svrhnout establishment, ale s touhou, aby Kristus, věčný Lékař, do nich vložil své Srdce a vdechl jim svého Ducha. Jemnou silou této inspirace se mezi námi ztvární náznaky přicházejícího Království. Duch vane, kam chce. Kdekoli se daří odpouštět a soucítit, tvořit mezilidskou sounáležitost a přátelskou pospolitost, tam už se rýsují kontury budoucího mesiášského věku. Posláním křesťana je být odvážnou "chybou v systému". I s nemalým rizikem, že systém se bude bránit a žádné chyby nebude tolerovat. 

Boží děti náležejí Kristu, který se jim o Vánocích plně daroval. Boží děti nepatří "světu", jenž nemá srdce. Patří božskému Srdci, které se jim celé rozdalo kousek po kousku. V každém z nás je kousek Ježíšova Nejsvětějšího Srdce. Puls je možná ještě slabý, tlukot zatím nezřetelný. Ale něco se zrodilo a žije to ve skrytu. Jiskřička naděje nezhasla. Navzdory všemu, do čeho jsme se nechali namočit a vymáchali v tom i druhé. Vánoce nás přivedly na rozcestí: následuješ Krista a život, nebo Heroda a smrt? Jaký duch (Duch) tě ovane? Které slovo vyjádří, čím chceš být? Nezabiješ? Nebo: Nech se ubít a ubíjej ostatní?