Den odpočinutí

27.05.2018

Jedno z velkých umění života je zdravě vyvážit práci a odpočinek. Člověk, nemá-li práci, nejen ztrácí prostředky k živobytí, ale především pozbývá sebeúcty. Jistěže ne každé zaměstnání je činností tvůrčí a povznášející podle běžných měřítek. Opravdové štěstí najde, kdo svou práci dělá rád a má z ní potěšení. Je však zajímavé, že první křesťanští poustevníci a mniši se zabývali jednotvárnou, stereotypní ruční prací, například pletením rohoží a proutěných košíků. Přitom se modlili. Naplňovali tak heslo sv. Benedikta: "Modli se a pracuj." Rukama si zajišťovali obživu, hlavou a srdcem vzdávali chválu Bohu. Když jsem si na studiích přivydělával brigádami v obchodních domech, kde jsem zavážel zboží, udělal jsem podobnou zkušenost.

Naopak při aktivitách, které nám přinášejí radost do té míry, že zapomínáme na vše ostatní, hrozí, že zapomeneme i na povinnosti náboženské - na bohoslužbu, modlitbu, duchovní četbu, skutky milosrdenství. Proto je důležité, abychom každou práci začínali s myšlenkou na Boha, hledali jeho vůli a prosili ho o požehnání. "Bez Božího požehnání marné lidské počínání," říkávaly naše moudré babičky. Na této staré pravdě se nic nezměnilo. Kristus vybízí, aby se naší radostí stalo konání Boží vůle.

Boží vůlí je nejenom to, abychom smysluplně a účelně pracovali, ale také abychom odpočívali, sbírali síly, užili si čas pro sebe i pro své blízké a učili se prostě být. Protože skutečnost, že jsem, předchází tomu, jaký jsem a čím se živím. Starozákonní ustanovení o šabatu, sobotním klidu, mělo vést právě k tomuto radostnému přijetí života, k vděčnosti Bohu za to, že jsem. Protože Bůh si přeje, abych byl. Počátkem existence každého z nás je Boží přání: "Chci, abys byl!" Ve sváteční den, kdy odpočíváme od zaměstnání, jež vykonáváme v průběhu pracovního týdne, můžeme využít volného času jako vzácné příležitosti k uvědomění si, že Bůh je tvůrce a dárce života a povolává nás k životu bez konce.

Pozemský život leckdy připomíná zápas o přežití. Může být naplněn starostmi či pokřiven zlem, které jsme si pustili příliš k tělu. Nemá smysl zakrývat, že tomu tak bývá. Musíme vyjít z reality a nahlédnout ji pravdivě. Avšak i smutnou realitu všedního dne můžeme darovat Bohu, odevzdat mu ji s prosbou o proměnění a posvěcení. Jak na to? Není to těžké. Začněme tím, že zvolníme tempo a trochu si oddychneme. Pak se obraťme od vnějších věcí k sobě - k svému srdci, které je svatyňkou, kde přebývá Bůh. V tom spočívá smysl svátečního dne. Čím je pro Židy sobota, tím je křesťanům neděle, den Páně, den Vzkříšení. Ukazuje k radostné skutečnosti nového života, k věčnému odpočinutí, k pravému šabatu, příchodu nového věku, kdy zavládne spravedlnost a pokoj, protože Kristus bude všechno ve všem.

Když On říká, že je Pánem i nad sobotou, znamená to, že jedině On má tu moc vnést pokoj do našeho života a přivést nás až do království božského míru. Proto mu zasvěťme veškerou naši práci a přijímejme z jeho rukou i chvíle odpočinku jako znamení jeho láskyplné péče o každého z nás.