Odvaha k vděčnosti

21.04.2017

Jsme vděční? Víme, komu za co vděčíme? Pokud ano, znamená to, že máme otevřené srdce a že dokážeme přijímat a děkovat těm, od nichž přijímáme. Vždyť dávat mohu jen to, co jsem sám přijal. Pokud se neotevřu a nepřijmu, nemám, čím bych lidi okolo sebe obdaroval. 

Někdy se nám však protiví přijímat dobro, které se nám nabízí, protože nechceme být zavázaní, vždyť bychom se pak museli odvděčit! A tak říkáme: "Ne, to přece od tebe nemohu přijmout, to vážně nejde!" A ještě máme pocit, že jsme duchovně či morálně na výši. 

Nenapadlo nás, jak tímto nevděčným a odmítavým jednáním zahanbujeme dobrého dárce, který nám chtěl pomoci, nebo nám prostě jenom udělat radost a dát nám najevo, že nás má rád a jsme pro něho důležití? 

Jindy je ale naším problémem naopak to, že přijímáme dary, jako by byly něco samozřejmého. Neuvědomujeme si jejich vzácnost, protože nám zevšedněly. Už si nevážíme těchto darů, ani dárců, od nichž je dostáváme. Tak se může přihodit, že dítě necítí vděk vůči rodičům za péči, jíž mu obětavě poskytují. Anebo že staří rodiče zapomínají děkovat svým dětem, které se o ně starají a bez nichž by zůstali bezmocní a opuštění. 

Anebo že křesťanům se vytratí ze života radostné povědomí, že všechno je zázrak: že jsem se dnes ráno probudil, to je zázrak! Že venku svítí slunce, to je zázrak! A že mohu odpustit sám sobě, protože Bůh mi odpustil v Kristu, to je zázrak nad zázraky!