Abrahámova cesta

Abrahám ve zralém věku uposlechl neznámý Hlas a vydal se na cestu, nevěděl kam, putoval do nejistoty, vstříc dobrodružstvím, jejichž povahu si nedovedl představit ani v nejdivočejších snech. Opustil všechno, co důvěrně znal: svůj domov, kulturu i náboženství předků. Nevyslyšel ten Hlas, protože by musel - on chtěl. Boží hlas rozechvěl dosud nenaladěnou strunu v jeho nitru. Opustit domov, kulturu, tradice, to vše je za hranicí etiky. Bůh, který toto po Abrahámovi žádá, s ním nejedná eticky podle našich obvyklých lidských měřítek.

Později na cestě, stále bezdětný, bez dědice, uposlechl Abrahám svou ženu Sáru a vzal si otrokyni Hagar, aby s ní zplodil potomka. Opět nešlo o čin, k němuž byl přinucen - on chtěl. Možná po Hagar tajně toužil? Nepochybně toužil po dítěti. Dovolil však, aby Sára těhotnou Hagar ponižovala a týrala. Musel se do toho vložit Boží anděl, aby urovnal vyhrocené vztahy v milostném trojúhelníku. Poté Hagar porodila syna Izmaela. Nikde se nedočteme, že Abraháma za jeho chování Bůh odsoudil nebo potrestal, naopak po tomto rodinném dramatu následuje v Bibli uzavření smlouvy mezi Bohem a Abrahámem spojené s příslibem, že Sára porodí syna Izáka.

Když se Boží slib naplnil, přiměla Sára Abraháma, aby Hagar i s jejím nemanželským děckem vyhnal do pustiny. Další neetický skutek. Vzít si ženské tělo - a přitom to tělo je člověk se srdcem a duší - a následně opustit nikoli jednu, ale dvě bezbranné lidské bytosti. Jak se Abrahám asi cítil? Co prožíval? Kdyby věděl, že tudy povede jeho cesta, odhodlal by se vůbec odejít z domu svého otce? Je sympatické, že biblický text zachycuje, jak se cítila zneužitá Hagar. Bůh ji neopustil, ujal se jí, i pro Izmaela se otevřela budoucnost.

Ale to nejhorší se teprve mělo přihnat do Abrahámova života jako šílená bouře. Boží hlas mu přikázal: "Obětuj svého syna Izáka, kterého miluješ." Bůh nechce lidské oběti, jde o zkoušku, čeho je Abrahám schopen, kam až dokáže zajít, kde jsou hranice jeho víry. Je etické takto zkoušet člověka? Brát mu to nejdražší a nejcennější, co má? Takže než začneme soudit lidi kvůli jejich skutkům, neměli bychom nejprve soudit samotného Boha, jehož hlasu Abrahám uposlechl? Taková myšlenka je absurdní, ale stejně nesmyslné je odsuzovat lidi, aniž bychom viděli do vnitřních zápasů v jejich srdcích a do paradoxních situací, v nichž se ocitli.

Podivné je, že v Sodomě Abrahám s Bohem smlouval, vyjednával, dosáhl snížení počtu spravedlivých, kvůli nimž by se Bůh smiloval nad celým hříšným městem. Ale když je v sázce život jeho syna, Abrahám kupodivu nesmlouvá, nesnaží se Boží rozhodnutí změnit, ačkoli mu nerozumí a musí jej strašlivě bolet. Abrahám uposlechl a je připraven zabít svoje dítě. Stal se z něho vrah ve stádiu přípravy. Jen Boží hlas ho v poslední chvíli odvrátí od krutého činu.

Pokud je etika v životě to nejvyšší, pak je Abrahám zločincem, napsal Kierkegaard v knize Bázeň a chvění. Jenže právě Abrahámova cesta ukazuje nadějný směr všem, kdo se z nutnosti podřizují zákonu "nesmíš" a "musíš" a snaží se jej dodržovat navzdory hroznému tlaku, úzkosti a zamrznutí ve stavu mentálního otroctví, kvůli němuž nikdy nepoznají sami sebe a nedostanou se do kontaktu s potlačenými a vytěsněnými silami uvnitř své duše. Cíl života, cíl cesty leží jiným směrem, než kam vede podřízení se morálnímu zákonu bez ohledu na okolnosti. Princip nestojí nad životem. Což není omluvou ani obhajobou neetického chování, natož výzvou k němu, ale znamením, že cesta, na kterou nás Boží hlas volá, nikdy nebude kopírovat naše očekávání a plnit naše ideální představy, jací bychom měli být vzhledem k nárokům, které na nás klade okolní svět i náš mozek.

Na konci cesty vidíme, jak Abraháma společně pochovají oba synové - odmítnutý a vyhnaný Izmael a málem obětovaný, skoro zavražděný Izák. Vůči otci, jenž došel na dřeň života, k jádru a smyslu Bytí i za vysokou cenu řady neetických skutků, se jeho děti zachovají eticky a uloží jeho tělo do hrobu, ať se vrátí do země, mezi živly, skrze které se zjevuje překvapující, snad až skandální a všem normám se vzpírající Bůh. Jiného Boha nechci, v jiného nevěřím a věřit už nebudu!

Jestliže si člověk neuvědomí a nepřijme, co všechno se v něm skrývá a kým ve své celistvosti je (vždyť člověk je vším, co v něm je), nevím, jak dojde k cíli víry, jímž je spása duše. Člověk, jenž nepoznal, čeho je (nebo potenciálně mohl by být) schopen, neuvěří plně ve vykoupení, které přišlo v Kristově kříži. Abrahámovská víra není žádnou spekulací ani intelektuální hrou, nýbrž naprostým spolehnutím se na božskou lásku vtělenou v Kristu. Láska dovedla Boha k činu z hlediska etiky zcela nepřijatelnému: svého milovaného Syna - a tím sebe sama! - vydal na smrt. Z lásky k lidem Kristus přijal úděl hříšníků, ztotožnil se s nimi a zastoupil je, když za ně obětoval svůj život. Jedině v abrahámovské víře zakusíme sílu takové lásky.

Člověk se může stát vlastními silami tragickým hrdinou, nikoli však hrdinou víry. Má-li člověk nastoupit cestu tragického hrdiny, svým způsobem těžkou, bude mu mnoho lidí umět poradit. Tomu však, kdo se dal úzkou cestou víry, neporadí nikdo a nikdo mu neporozumí. Víra je div, ale přece z ní není nikdo vyloučen, neboť všechen lidský život se soustřeďuje ve vášni, a víra je vášeň. (Søren Kierkegaard)

obrázek: https://www.gettyimages.com