Absurdita a smysl

Mezi filosofy 20. století jsem si oblíbil francouzského existencialistu Alberta Camuse. Jelikož byl zkušeným a dobrým spisovatelem, jeho filosofické eseje jsou čtivé, což se nedá říci o dílech jiných myslitelů, kteří se domnívali, že čím jsou nesrozumitelnější, tím jsou lepší. K Camusovým úvahám se však nevracím proto, že jsou podány vcelku srozumitelnou formou, ani proto, že bych s nimi bezvýhradně souhlasil. Zajímají mě hlavně z toho důvodu, že v nich hledá odpověď na základní filosofickou otázku, jak žít v absurdním světě bez Boha a neuchýlit se k sebevraždě.

Setkal jsem se nedávno s názorem, že je projevem osobní statečnosti nenalhávat si, že svět (potažmo celý vesmír) má nějaký smysl. Bůh přece (pravděpodobně) neexistuje. Víra v Boha by pak dle tohoto názoru musela být projevem zbabělosti, strachu před absurditou světa, únikem do vylhaných vzdušných zámků iluzorní útěchy a falešné naděje. Představu o zbabělých a slabošských věřících však poněkud narušuje postava Mistra Jana Husa, ochotného podstoupit smrt pro věrnost poznané pravdě.

Camus dospěl k přesvědčení, že nad absurditu se člověk povznese tím, že si ji plně uvědomí a pohlédne jí do očí. Rozvíjí úvahu, že Sysifos (postava z řecké mytologie, symbol dnešního člověka), odsouzený k věčnému a marnému lopocení v podsvětí, je šťastný, jelikož si uvědomuje nesmyslnost svého údělu. Takto se stává svobodným. Že je to svoboda na pendrek, to už je ovšem jiná věc.

Možná je naopak projevem statečnosti přiznat si, že svět i naše existence v něm smysl má. Není jednodušší tvářit se, že vše je pouhým sledem absurdit a náhod? Víra není pro zbabělce! Žádá si odvahu ke skoku do hlubiny tajemství. Je naivní představovat si, že věřící člověk si ulehčuje svůj úděl. Víra zavazuje! Ve víře přijímám určitý řád. Ale je to řád, pro nějž se svobodně rozhoduji. Štěstí pak vyplývá ze spočinutí v řádu, který křesťanská teologie definuje jako "řád lásky" (ordo amoris): přijetím Boží lásky přijímám sebe sama jako milovanou bytost a mohu pak hledět i na druhé lidi Božíma očima jako na bytosti taktéž milované.

Církevní otec Tertulián řekl: "Věřím, ačkoli je to nemožné" (Credo, quia absurdum est). Pokud Camus tvrdí, že svoboda a štěstí přijdou, jestliže člověk přitaká absurditě, pak to platí jedině takto: přitakáním "absurdní" víře, že můj život i existence celého světa i vesmíru mají smysl a účel a směřují k naplnění a cíli.

Statečnost, kterou člověk získává vírou, pak vidíme na příkladu mnoha svědků, mezi nimi i zmíněného Jana Husa. Sebral odvahu dát svůj život nikoli za abstraktní ideál, nýbrž za pravdu, jež nosila lidskou tvář. Hus jakožto křesťan přece nevěřil v nějakou ideu, ale v Ježíše Krista, jenž sám trpěl a obětoval se, ne z donucení, ale protože se tak svobodně rozhodl z lásky k lidem. Obětovat se za druhé je samozřejmě absurdní. Ale zároveň smysluplnější než cokoli jiného na světě!