Zázrak a znamení

Zázraky se dějí, ale neviditelně, "za zrakem". Co je neviditelné, může být daleko skutečnější než to, co lze spatřit očima. Zázrak je událostí vnitřní proměny. Niterný obrat od základu člověka přenastaví, zcelí jej, uzdraví a osvobodí. Změna smýšlení se logicky projeví i navenek. To, co vidíme a nad čím žasneme, však není zázrak, nýbrž jeho důsledky. Ježíš učí, že strom se pozná po ovoci - a chuť ovoce přece závisí na skrytých, nepostřehnutelných procesech uvnitř stromu.

Když v evangeliích čteme, jak Ježíš uzdravuje nebo vyhání zlé duchy, bereme to jako zázrak. Jde však o něco jiného - o "znamení" (sémeion), které ukazuje, že Ježíš je od Boha poslaným Zachráncem, Mesiášem neboli Kristem. Dokáže-li Ježíš uzdravovat a očišťovat, dokáže také přivést člověka k "obrácení" (metanoia) - pokud se mu člověk v srdci otevře a uvěří. Ale jak uvěří v Ježíše? Snad právě tak, že přijme jeho činy jako znamení potvrzující, kým ten zvláštní Muž z Nazareta doopravdy je a kým touží být pro každého z nás. V tomto smyslu viditelná znamení otevírají cestu k neviditelnému zázraku.

Pokusím se to doložit osobním svědectvím. Mám nemocného přítele, který mimo jiné trpěl těžkým atopickým ekzémem. Paže mu občas pokryly mokvající rány. Když se jeho stav zhoršil, skončil v nemocnici, ale nevěděli si tam rady a zase ho propustili. Proto jsem se nabídl, že mu posloužím svátostí pomazání nemocných, jak je popsána v Novém zákoně v listu Jakubově: "Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně." Přítel to přijal. Při modlitbě a pomazání se naprosto otevřel Kristově uzdravující moci. Bylo to ve čtvrtek. V neděli přišel na bohoslužbu, vyhrnul si rukávy a ruce měl zahojené. Zázrak? Tenkrát jsem si to myslel, ale dnes vím, že šlo o znamení. Zázrak přišel později.

Ekzém se totiž za čas vrátil. Opakovali jsme pomazání, ale tělesné uzdravení se nedostavilo. Stalo se však něco podivuhodného. Přítel mi vyprávěl, že když se ocitl na konci sil, zjevil se mu ve snu Ježíš jako trpící Spasitel s trnovou korunou. Sňal si tu korunu z hlavy a vložil ji na hlavu nemocného, který díky tomu porozuměl svému trápení úplně novým způsobem. Přijal je za svůj podíl na Kristově kříži, skrze nějž byl zachráněn svět. Přítel mi dále pověděl, že nikdy předtím nevnímal tak intenzivně Ježíšovu blízkost jako právě ve chvíli, kdy se s ním sjednotil v bolesti. Pomohlo mu to přijmout svou nemoc jako posvátné zranění, jako obraz Kristových ran. Transformoval ji v něco pozitivního - v prostředek následování Krista a soucítění s dalšími trpícími. A to už je skutečný zázrak.