Apokalyptický pták

K čemu je vlastně církev? Zvláštní otázka od kněze, jemuž církev dává práci a živobytí. Avšak dává ještě něco? Překvapivě ano! Nabízí prázdnotu, kterou Bůh mlčky naplňuje skrytým významem. Nicotnost a bezvýznamnost institucionální církve v České republice je velkou milostí a požehnáním. Díky tomu se křesťané chtě nechtě učí zapomenuté pravdě: jsme maličcí a chudí duchem!

Posláním církve není vychovávat společnost, hrát si na morální kompas, propagovat svoje dogmata v supermarketu idejí a nabízet je ve slevě. Zkusili jsme to - a žádná výhra. Naopak, dospěli jsme až k bankrotu a výprodeji hodnot, k trapné snaze nasyslit si do kapsičky aspoň drobty společenského vlivu, ke křečovitému lpění na zdání vážnosti a solidnosti. Báli jsme se božské Prázdnoty, neboť veškeré významy, co jsme církvi přisoudili, v ní byly jeden za druhým na prach spáleny a rozmetány jak falešné relikvie.

Proti naší vůli jsme se museli Prázdnotě vzdát a čekat, s čím přijde. Skočit do tajemství, nechat si vzít Boha jako jistotu a berličku, dát se všanc Bohu jako riziku a nebezpečí. Ve víře jsme připomínali slepice s přistřiženými křídly, co se popelí v bezpečí svého malého dvorku a nevidí svět kolem sebe, ani nebesa nad sebou. Žili jsme - přežívali - v podivném mikrokosmu nepřiznaných závislostí a nevyznaných bolestí, v začarovaném kruhu malicherných sporů a pomíjivých potěšení. Tohle že má být křesťanská víra? Bez ohně a soli, bez výšin a hlubin, bez těla a duše, bez lásky a naděje? To je impotentní, protivná anti-víra, která nerodí plody, poněvadž nezasévá žádná semena!

Některým z nás to sice došlo, ale bylo nám z toho smutno a hořko. Ze zvyku a pohodlnosti jsme radši zůstávali v egyptském zajetí starých jistot, kterým jsme už nevěřili, ale neměli jsme kuráž vydat se novou nevyšlapanou cestou přes poušť a kamení do Zaslíbené země. Prázdnota sílila k hranici nesnesitelnosti, až se nečekaně otevřela, z jejího lůna vylétl apokalyptický pták a snesl se na ten náš církevní dvorek. Orel mezi slepicemi. Některé z toho ranila mrtvice, jiným narostla křídla a pocítily, co nikdy předtím nepoznaly: Bůh je svoboda! Evangelium je odvaha k volnosti, k vyvázání ze všeho, na čem jsem dosud visel jak oběšenec na větvi.

Evangelium vyhlašuje, že ke svobodě nás osvobozuje Kristus. Nikoli buclatý růžolící Ježíšek, jak ho známe z unylých barokních obrázků a sošek, ale Ježíš Nazaretský, který - podle trapistického mnicha otce Jeronýma - si nechal na kříži rozdrtit své srdce. Odevzdal se nám úplně celý, neboť důvěřuje, že k živému stromu jeho vzkříšeného těla nakonec pozdvihneme naše srdce a důvěru mu oplatíme důvěrou. Pak oslavíme tu pravou liturgii: "Vzhůru srdce! Máme je u Pána!"

Věřím, že křesťanství patří budoucnost. Skutečné křesťanství snad teprve čeká na své objevení. Církev budoucnosti pochopí, že v neplodných -ismech (dogmatismu, moralismu, ritualismu) není život. Změní se v církev terapeutickou. Probudí se v ní povolání zakládat podpůrné skupiny, v nichž se uskuteční léčba Slovem, Svátostmi a Společenstvím. Jako se scházejí Anonymní alkoholici, budou se scházet anonymní křesťané, vzájemně se podepírající modlitbou a cvičící se v umění žít i umění umírat. Vidím je pracovat na tom, aby přesáhli své falešné ego, přišli k sobě, k vnitřní Velesvatyni srdce, k pravému Já, k vědomí univerzální jednoty a k soucitu s trpícím stvořením.

V kristovské terapii spočívá jedinečný význam církve, který se mi vyjevil v noční prázdnotě, kdy vše ostatní se rozplynulo. Jejím úkolem je vytvářet prostor tiché důvěry, v němž se nebojíme navzájem se sdílet a společně se otevírat evangeliu neboli Dobré zprávě: odpuštění, smíření a uzdravení jsou tady! Čekají na nás, až budeme plně přítomni v sobě, abychom je svobodně přijali a radovali se z nich Ježíšovou radostí. Může se to stát právě teď! Nic tomu nebrání, oplatíme-li důvěru důvěrou!

Jsme Bohem zváni nejen k tomu, abychom odpuštění, smíření a uzdravení přijali, ale také abychom se jimi navzájem obdarovali ve společenství. Máme od Krista svobodu sdělit: "Miluji tě. Odpusť mi. Odpouštím ti. Přeji ti pokoj a dobro." Nebo třeba i říci: "Dávám ti volnost. Jdi svou vlastní cestou, nechci tě k sobě poutat a nechci být k tobě poután. Chci být sám sebou a chci, abys takový byl i ty, ať se v Božím království setkáme jako zralí a svobodní lidé!" Tímto darem si můžeme posloužit i v situaci, kdy ten druhý je od nás fyzicky či duchovně vzdálen.

Církev je totiž communio sanctorum. Z eschatologického pohledu jsme už všichni svatí a neseme podobu Krista. Jeho věčné Království je cíl, k němuž doputujeme, zůstaneme-li věrní své cestě.