Betonová krychle

Pouhé tři kilometry od mého domova se v lesíku ukrývá zvláštní artefakt - betonová krychle, znázorňující různé podoby vodního živlu, zřejmě v souvislosti s blízkou přehradou, od jejíž hráze je toto umělecké dílo vzdáleno sotva několik minut chůze. Je tomu už třicet let, co jsme si na tomto místě domluvili rande s dívkou, která se mi líbila nejen zevnějškem (byla vysoká, štíhlá a černovlasá), ale i svou tajemností a nedostupností. Našel jsem ji sedět na krychli, ale bál jsem se vylézt za ní. Snad i proto se další rande už nekonalo, vypadal jsem jako posera. Kluk, co hodně kecá, ale skutek utek.

Dneska jsem se ocitl poblíž a napadlo mě, že zkusím vyšplhat nahoru. Povedlo se, ačkoli mě to stálo nemalou námahu. Chvilku jsem se rozhlížel a pak mi došlo, že nevím, kudy dolů. Zpátky neslezu. Nezbývalo než skočit. Překvapilo mě, jak byl náraz tvrdý. Zabolelo mě v levé kyčli, svalil jsem se do trávy a skutálel se do kopřiv. Ruce mě pálily, nohy se mi klepaly, ale domů jsem se dovlekl. Cestou jsem dumal, jak tato příhoda souvisí s evangeliem, nad nímž od rána přemýšlím:

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi. Jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Matouš 18, 15-17)

Psychologicky je velice náročné uvažovat o člověku, jenž mi ublížil, zradil mě či zklamal, jako o bratru, příteli, bližním. Jenomže dokud jsem schopen takto o něm smýšlet, navzdory všemu, co se mezi námi odehrálo a co nás rozdělilo či dokonce znepřátelilo, zůstává mi naděje, že takto o mně stále smýšlí bratr, přítel, bližní, jemuž jsem já ublížil, zradil ho či zklamal. Šplhat na betonovou krychli je hračkou v porovnání s námahou, se kterou v sobě musíme přemáhat přirozenou nechuť a nedůvěru k člověku, jenž se na nás "podepsal" a my si to v sobě nosíme jako špatně zahojenou jizvu, co nepřestává bolet.

Ježíš radí, jak pracovat s nemocnými vztahy: ten, kdo hřeší, zůstává bratrem. Zkus to s ním probrat! Když k tomu nesebereš odvahu, nebo se bratr setkání vyhýbá, anebo se i dobře míněný pokus o nápravu nezdaří, nepřestávej se za něho modlit a přát mu vše, co potřebuješ pro život i ty sám. Protože pohani a celníci tě možná předejdou do Božího království a budou se odtamtud modlit za tebe a tobě podobné, abyste už neseděli na betonových krychlích neusmířených křivd, zvedli se a pokračovali v cestě.

Skočit dolů i s rizikem tvrdého nárazu, vyjít z izolace, vystavit se opět životu s jeho možnostmi, to je šance osvobodit se od starých traumat. Odpoutat se, pustit to od sebe (od-pustit!) a jít dál s nadějí, že Bůh zná budoucnost a na rozdíl od nás vidí do všech konců.

Věčný Bože, Stvořiteli radosti, kolikrát jsme klopýtli a kolikrát zhřešili před Tvou tváří? Kolikrát jsme Tě zapřeli a kolikrát znesvětili Tvé jméno? Kolikrát jsme oloupili lidi o důvěru v Tebe a kolikrát jsme na Tebe zapomněli? Tvůrce veškerenstva, jak je vysoko nebe nad zemí, tak nezměrná je odpouštějící síla Tvé lásky k nám. (Juraj Dovala)