Blízkost zachraňuje

Když se vám rozpadne svět, jak zareagujete? Vidíme to na apoštolech po Ježíšově ukřižování. Mají strach. Skrývají se. Budoucnost je krajně nejistá. Mistr je mrtev. Žádné království nepřijde. Jeruzalém je stále plný lidí, kteří si přáli Ježíšovu smrt. Už z toho důvodu je Svaté město pro apoštoly velice nebezpečným místem. Proto se potají scházejí za zavřenými dveřmi. Čekají, až velikonoční události "vyšumí". Pak se budou moci potichu vrátit ke starému životu, jaký vedli na březích galilejského moře.

V první fázi je nesmírně důležité, že svému strachu nečelí sami. Zůstali spolu, nevyhýbají se jeden druhému. Sdílejí svoje obavy, nejistotu a nejspíš i deziluzi. Kdyby se měl každý z nich spolehnout jenom na vlastní síly, pravděpodobně by se nedokázali vyrovnat s tak náročnou situací. Strach a zoufalství by je pohltily. Takže mezi velikonoční výzvy patří i pobídka k vzájemné solidaritě, kdykoli prožíváme chvíle temnoty, zklamání, bolesti. Sdílené trápení už není nesnesitelné, kdežto na osamělého člověka dopadne drtivou vahou. Buďme si nablízku! Zachraňuje to životy!

Do společenství, v němž se apoštolové podepírají, aby nepodlehli strachu, vchází nový život, ztělesněný vzkříšeným Ježíšem. Přináší jim šalom, pokoj, mír. Tento dar nyní mohou učedníci sdílet mezi sebou a šířit dál. Zlomy často přicházejí nečekaně. Apoštol Tomáš ale s nimi nebyl, když se všecko obrátilo. A teď nastává další velmi důležitá fáze. Společenství nesené opravdovou nadějí a radostí musí zvládnout i pochybnosti, nesoulad, jiný názor. Nevyloučí ze svého středu někoho, kdo má odlišnou zkušenost. Přijetím se totiž otevře prostor pro zkušenost zcela novou, která se dostaví v pravý čas.