Bože můj, proč jsi mě opustil?

Velikonoce představují pravou duchovní výzvu. Připomínají nám, do jak dramatického příběhu jsme vstoupili, když jsme se narodili na svět, který je plný všelijakých nebezpečí a rizik. Jsme vtaženi do děje. Osobní příběh našeho života můžeme pojmout jako součást kosmického dramatu, v němž Bůh zachraňuje celý svět. Otázka zní: Chceme tomu věřit? Jsme ochotni protrpět se nevysvětlitelným tajemstvím hříchu a zla - a zároveň prožít nepochopitelné tajemství osvobozující lásky, která se zjevila v Kristově kříži a vzkříšení? Sebereme odvahu věřit? Anebo se raději spokojíme s předpisy, které člověku říkají "nesmíš" a "musíš"?

Obávám se, že z pohodlnosti si zvolíme spíše to druhé. Byli jsme přece vychováni v systému odměn a trestů, příkazů a zákazů. To se těžko překračuje. Možná, že výchova náš učinila slušnými a rozumnými, ale učinila nás i svobodnými? Pochybuji. Svobodným člověkem se nestanu výchovou, nýbrž vírou. Zde leží velikonoční výzva: Chci být svobodný? Toužím žít v pravdě? A věřím vůbec, že je to možné? Před námi je zápas. Vybojujme si víru v možnost svobody a pravdy! Pro Boha není nic nemožného. O Velikonocích jsme zváni, abychom právě tomu uvěřili.

Nedávno mi přítel řekl, že ve skutečnosti existuje pouze jediný hřích - a to minout se s Kristem. Tak to je! Obcházíme Krista na naší cestě. Nevšímáme si ho, neboť jsme příliš zaujatí sami sebou, svými problémy. Zůstáváme připoutáni k starým vinám a zraněním a míjíme Krista, který je přitom všecky vzal na sebe. Filosof Lev Šestov napsal, že "křesťané zrušili Krista". Je to otřesné, ale potřebujeme to slyšet, abychom se už konečně vzpamatovali a uvědomili si, jak nesmyslné a zničující je dál setrvávat ve stavu odcizení Bohu i sobě.

Prvním krokem ke svobodě je shodit masku a přestat se tvářit, že si vystačíme s naším vyčpělým náboženstvím a jeho nezáživnými obřady. Co z nich zbylo? Nechme je zemřít a pohřběme je! Dovolme Bohu, aby nám stvořil nové srdce, v němž se zrodí víra. Velikonoční víra ve svobodu, ke které nás osvobozuje Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Vždyť právě proto se Bůh stal člověkem a přijal tvář Ježíše Krista. Už nejsme cizinci, ale dědici. Nejsme otroci, ale synové a dcery. Nemusíme bloudit ve vyhnanství, můžeme se vrátit domů.

Budeme svobodní, jestliže ve víře přijmeme osvobozující pravdu, že nic z toho, čím se trápíme, už nepatří nám, ale Kristu, který si to všecko přivlastnil podle Otcovy vůle, s níž se zcela ztotožnil, když přijal kříž: "Ne má, ale tvá vůle se staň!" Drama naší spásy popisuje Martin Luther naprosto zdrcujícím způsobem: "Bůh poslal svého Syna na svět a vložil na něho všechny hříchy. Řekl mu: Ty jsi Petr, který zapřel ty jsi Pavel, rouhavý a horlivý pronásledovatel, ty jsi David, cizoložník, ty jsi hříšník, který v ráji snědl jablko, ty jsi zločinec na kříži, ty jsi osoba, jež spáchala všechny hříchy na světě."

Už není nic, co by svědčilo proti nám. Neboť obětovaný Kristus odpověděl: "Ano, Otče, tím vším budu kvůli nim, uval to na mě, aby za to oni nemuseli platit! Já za ně zaplatím vlastní krví. Protože miluji Petra a všechny, kteří mě zapírají. Miluji Pavla a všechny, kteří mě pronásledují. Miluji Davida a všechny, kteří cizoloží. Miluji Mojžíše a všechny, kteří zabíjejí. Miluji také Jidáše a všechny, kteří zrazují. Miluji Adama a všechny, kteří hřeší. Miluji i vás, kteří se mi vyhýbáte, když vás toužím obejmout. Miluji vás ve vaší nesmyslné odcizenosti, i tu na sebe vezmu, a proto i kvůli vám budu křičet z kříže: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"