Budu žít a milovat

O Velikonocích uplyne už celý měsíc, kdy v naší zemi platí stav nouze a karanténní opatření, která omezují a mění naše životy. Náhlé vybočení z normálu ze začátku mohly děti brát jako výjimečné prázdniny a dospělí jako neobvyklou dovolenou. Pomysleli jsme si: Teď se konečně zastavím, trochu si odpočinu, udělám si čas na sebe a své nejbližší, jimž jsem se kvůli pracovní zátěži a dalším povinnostem nemohl věnovat, jak bych si přál.

Vzali jsme to vážně a uposlechli slovutného profesora psychologie Jordana Petersona, jenž doporučuje pravidlo: "Chovejte se k sobě jako k někomu, za koho jste zodpovědní." A tak jsme se pokusili převzít zodpovědnost za vlastní duši, za poklad, který si nosíme v hliněných nádobách, v našem křehkém těle. Začali jsme se překvapeně ptát: Jak to, že jsem předtím nevnímal zpěv ptáků? Proč mě dříve nenapadlo obdivovat východ slunce?

Otázku tohoto řádu jsem si položil během ranní procházky okolo rybníka: "Není zrovna tady místo, kde jsem se naučil plavat? Kam se poděl kluk, jímž jsem kdysi býval? Usmívá se pořád někde ve mně? A probouzí se už ve mně i moudrý starý muž, v něhož se - jak doufám! - s přibývajícími léty proměním?"

Jenže přešly dny a týdny. Ztráta rytmu, jemuž jsme uvykli, na podvědomé úrovni působí a čeří temné vlny, které se vylévají ze zdánlivě zasypaných propastí našich duší a viditelně se projevují nervovým vypětím a podrážděností, či naopak apatií a rezignovaným očekáváním nejhoršího. Internet a televize vysílají apokalypsu v přímém přenosu. Nouzový stav se prodlužuje. Vznešené filosofické otázky byly zapuzeny otázkami existenčními: "Nepřijdu o práci? Vydrží mi úspory? Zvládnu splácet hypotéku? Nedopadneme jako chudáci na jihu Itálie, kteří u pokladny v supermarketu zjišťují, že nemají peníze na chleba?"

Starosti o živobytí - nebo přímo strach o holé přežití - se nevyhýbají ani věřícímu člověku. Zblízka se s nimi obeznámily i velké postavy Bible. Stačí si nalistovat 18. žalm, v němž král David běduje: "Provazy smrti mě obklopily, svým proudem mě strhla záhuba, provazy smrti mě ovinuly, osidla smrti mě dostihla." Davidův život je bezprostředně ohrožen, přesto se však nepoddává zoufalství. Žalm pokračuje: "Hospodina jsem ve své úzkosti vzýval, ke svému Bohu volal jsem, on ve svém chrámu hlas můj slyšel, můj křik o pomoc mu k uším pronikl."

Postupem času poznáváme, že karanténu opravdu nelze srovnávat s dovolenou či prázdninami. Objevujeme, jak je cesta životem riskantní a nebezpečná. V naší existenci vznikla černá díra a v ní se otevřel apokalyptický rozměr. Na pohodlný a zabezpečený život nevzniká žádný automatický nárok. Ve skutečnosti nemáme nárok vůbec na nic. Vše, co máme, je dar. Nevíme dne ani hodiny, kdy jej budeme muset vrátit, protože nám nepatří. Byl nám pouze propůjčen, ovšem s důvěrou, že jej vděčně přijmeme a nepromarníme.

Takto nám důvěřuje Bůh! Ve svém otcovském srdci neztratil víru v člověka. Nepřestal v nás doufat. Apokalypsa je milost, třebaže zvláštního druhu. Její dobro není očividné, nýbrž zázračné, skryté "za zrakem". Odkrývá se jen tomu, kdo se nevzdává a nepřestává hledat, kdo se učí ze svých omylů i proher a přibírá si je za průvodce na cestě.

Nechme temné vlny, ať se valí! Nemá smysl uhýbat před nimi. Pusťme si temnotu k tělu. Vždyť v temnotě září nádherné hvězdy. Nad pomíjivými hvězdami je věčné Světlo života. Hvězdy jsou daleko a vysoko, ale světlo vzkříšeného Krista je tady. Svítí do dnešní pandemické doby, prosvětluje tuto apokalypsu. Svítí v temnotách a temnota je nepohltí. Spolu s hrdinou filmu Ad astra (Ke hvězdám) můžeme říci: "Nejsem si jist budoucností, ale nezajímá mě to. Budu spoléhat na své nejbližší. A budu sdílet jejich břímě, jako oni sdílejí mé. Budu žít a milovat."