Bůh zkoumá naše srdce

Dnešní doba si cení odborníků na komunikaci, což není nic nového pod sluncem, už ve starověkém světě dělali kariéru zdatní rétoři. Ale důležitější než studovat řečnické umění je mít co říct - a vědět, kdy je čas mluvit a kdy čas mlčet. Ježíšův učedník nepotřebuje rady mediálních mágů, stačí mu jediné pravidlo komunikace, které stanovil apoštol Pavel: "Mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce" (1. list Tesalonickým 2, 4). 

Bůh si opravdu čte v našich srdcích jako v otevřené knize. Nezkoumá je však proto, že by se bavil odkrýváním tajných hříchů (o nich už dávno ví - a dávno už na ně zapomněl, protože odpustit znamená zapomenout), ale protože v nich touží nalézt lásku, kterou do nás vložil a která z nás činí jeho obraz. Neboť Bůh je láska a vidí v nás milované děti. Rodiče (a teď nemluvím o krkavčích matkách a lhostejných či krutých otcích) se přece radují, když jim děti opětují lásku. I Bůh si přeje, abychom ho milovali. Zkoumá naše srdce a hledá v nich odpověď na svou lásku. 

Proto Ježíš vyzdvihuje ze Starého zákona to největší přikázání: "Miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe" (Lukáš 10, 27). Starý zákon obsahuje desítky příkazů a zákazů a jejich dodržováním se pyšnili farizeové a znalci Písma. Apoštol Pavel, sám původně farizej, však poznal pravdu: "Kdybych lásku neměl, nic nejsem" (1. list Korintským 13, 2). 

Přikázání "Miluj" vlastně vůbec není příkazem, neboť lásku nelze přikázat - spíše se tu dává najevo, že je marné ospravedlňovat se věrností normám a zásadám, jestliže nejsem schopen milovat, lásku přijímat a láskou na ni odpovídat. Pokud láska není motivací v úsilí zachovávat Boží slovo na cestě životem, pak opakujeme starou chybu všech moralistů, fundamentalistů a fanatiků, kterým srdce zkameněla a jejichž víra připomíná ledovou skálu, o níž se rozbíjí prosby a pláč zraněného stvoření. Tou skálou neproniká ani hlas milujícího Stvořitele, který překračuje odvěké pravidlo odplaty, neustále odpouští a k odpuštění a změně smýšlení vybízí v evangeliu Ježíše Krista. 

A jak ve skutečnosti "funguje" odpuštění, ukazuje Kristus na příkladu "ženy hříšnice", která mu smáčela nohy svými slzami, utírala je svými vlasy a mazala je vzácným olejem: "Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku" (Lukáš 4, 47). Láska ji zachránila, neboť svou láskou odpověděla na lásku Boží, která ji neodolatelně přitahovala, až si ji přes všechny životní peripetie přitáhla a položila jako pečeť na své Nejsvětější Srdce.