Chůze po vodě

11.08.2017

Všichni to známe. Zdá se nám, že jsme si zvolili pohodlnou, jistou, širokou cestu. Že jsme se zajistili, jak jen to bylo možné. Vybudovali jsme si kariéru, vydělali peníze, dětem zaplatili dobré školy. Žijeme zdravě, dbáme na kulturu. Jezdíme v bezpečném autě předepsanou rychlostí. Ven vycházíme vždy s deštníkem, co kdyby nás chytil déšť. Nosíme s sebou všude petlahev, abychom dodrželi pitný režim. Na ráno si pro jistotu nařizujeme dva budíky. Prostě solidnost sama.

Naše dark sides (rytíři Jedi ve Hvězdných válkách věděli o "temné straně" Síly) si necháváme pro sebe a pečlivě je skrýváme, případně vytěsňujeme. Není jednoduché přiznat si, že zdaleka nejsme tak solidní. Že jsme také zranitelní a zranění. Že v sobě nosíme rány a jizvy, propasti a tajemství. Že cesta, na kterou jsme vykročili, se často mění v tekutý písek nebo minové pole. Že šlapeme vedle a utápíme se ve starostech a problémech, jež nám přerostly přes hlavu a táhnou nás ke dnu. Jenže: jak se máme smířit s druhými lidmi a odpustit jim jejich selhání, když nejsme smířeni ani sami se sebou a neodpustili jsme si?

V evangeliích se objevuje podivný příběh. Ježíš klidně kráčí po vodách rozbouřeného jezera, zatímco jeho učedníci se plaví na potápějící se lodi a marně zápasí s prudkým vichrem a vlnami. Jsou to rybáři. Vědí, jak postavit solidní plavidlo. Ale proti zuřícím živlům se vlastním umem nedokáží zajistit. I bezpečná loď je v prudké bouři hodně nebezpečným místem. Naopak na vodách, po nichž jde Ježíš, je zcela bezpečno. Ježíš neklesá pod hladinu. 

Můžeme nad tímto příběhem samozřejmě pokrčit rameny nebo mávnout rukou. Co my s tím? Z pohádek jsme už vyrostli! Ne, nežijeme v pohádce. Zato mnozí z nás žijí či spíše přežívají v jakémsi každodenním horroru. Domnívali jsme se, že všecko zvládneme, obejdeme se bez pomoci druhých. A teď se bojíme, co nám přinese příští ráno. Co zas bude v práci a co doma po práci. Kde se to zvrtlo? Možná ještě chvíli tu naší káru potáhneme dál. Ale kam ji vlastně chceme dotáhnout?!

Než Ježíš vkročil na vodu, probděl noc o samotě na vysoké hoře. Nestal se turistou nebo horolezcem. Hora se vypíná k nebi, je odtud lepší rozhled. Z výšky se ukazuje mnoho věcí v novém světle. Co se jevilo obrovské a nepřekonatelné, je náhle malinké s nicotné. Na hoře se Ježíš modlí. Obrací pozornost k tomu, co člověka přesahuje a zároveň ho objímá a nese. Sami se neuneseme. Ale nad námi je Někdo, kdo nás unese navzdory závažím, která si věšíme na krk.

Člověk nesený Bohem se nemusí bát chodit po rozbouřených vodách života. A když přece zapochybuje, může jako tonoucí apoštol Petr vykřiknout: "Pane, zachraň mě!" Bohužel, my se chováme spíš jako trosečníci, kteří odmítají záchranný kruh...