Chůze po vodě

08.08.2020

Mnozí to známe. Zvolili jsme si pohodlnou, jistou, širokou cestu. Zajistili jsme se, jak to bylo možné. Vybudovali jsme si kariéru, vydělali peníze, dětem zaplatili dobré školy. Žijeme zdravě, dbáme na kulturu. Jezdíme v bezpečném autě předepsanou rychlostí. Ven vycházíme pokaždé s deštníkem, co kdyby nás chytil déšť? Máme u sebe petlahev, abychom dodržovali pitný režim. Na ráno si pro jistotu nařizujeme dva budíky. Prostě solidnost sama!

Naši "dark side" (rytíři Jedi ve Hvězdných válkách cítí "temnou stranu" Síly) si necháváme pro sebe a pečlivě ji skrýváme, případně vytěsňujeme. Není jednoduché přiznat si, že nejsme až tak solidní. Jsme zranitelní a zranění. Nosíme v sobě rány a jizvy, propasti a tajemství. Cesta, na kterou jsme se vydali, se často mění v tekutý písek a minové pole. Šlapeme vedle a utápíme se ve starostech a problémech, jež nám přerostly přes hlavu a stahují ke dnu. Ale copak to jde, usmířit se s druhými lidmi a odpustit jim, když nejsme smířeni sami se sebou a neodpustili jsme si?

V evangeliích se objevuje podivný příběh. Ježíš klidně kráčí po vodách rozbouřeného jezera, zatímco učedníci na potápějící se lodi marně zápasí s prudkým vichrem a vlnami. Jsou to rybáři. Vědí, jak postavit solidní plavidlo. Ale proti zuřícím živlům se vlastním umem nedokáží zajistit. I bezpečná loď je v prudké bouři hodně nebezpečným místem. Naopak na vodách, po nichž tančí Ježíš, je zcela bezpečno. Ježíš neklesá pod hladinu. Proměnil si ji v taneční parket.

Můžeme nad tímto příběhem samozřejmě pokrčit rameny, mávnout rukou. Co my s tím? Z pohádek jsme už vyrostli! Skutečně nežijeme v pohádce. Zato mnozí z nás žijí - či spíše přežívají - v každodenním horroru. Domnívali jsme se, že všecko zvládneme, obejdeme se bez pomoci druhých. A teď se bojíme, co přinese zítřek. Co bude v práci a co doma po práci. Kde se to zvrtlo? Možná ještě chvíli tu naši káru utáhneme. Ale víme vůbec, kam ji chceme dotáhnout?!

Než Ježíš vkročil na vodu, probděl noc o samotě na vysoké hoře. Ne proto, že by se stal turistou, případně alpinistou. Hora se vypíná k nebi, je odtamtud lepší rozhled. Z výšky se vše ukazuje v novém světle. Co se jevilo obrovské a nepřekonatelné, je náhle malinké a nicotné. Na hoře se Ježíš modlí. Obrací pozornost k tomu, co člověka přesahuje a zároveň objímá a nese. Sami se neuneseme. Nad námi však bdí dobrý Otec, který nás nese a ponese navzdory závažím, která si věšíme na krk.

Poutník nesený Bohem se nemusí bát chůze po vodě. Ježíš mu staví "most přes rozbouřené vody" života (odkazuji k názvu slavné písně od Simona & Garfunkela). Když přece zapochybuje, jako tonoucí apoštol Petr zvolá: "Pane, zachraň mě!" Jednu záhadu ale nedokážu rozlousknout. Proč se v krizových situacích chováme jako trosečníci, kteří z neznámých důvodů odmítají záchranný kruh?