Chvála jednoduchosti

Začteme-li se do Ježíšových příběhů, jak je vypravují čtyři evangelisté, jistě nás zaujme, jakými činnostmi se Ježíš zabývá. Především - jde mezi lidi s dobrou zprávou, s radostným poselstvím. Při křtu Bůh sdělil Ježíšovi: "Ty jsi můj milovaný Syn!" To je poselství, které potřebujeme slyšet úplně všichni: jsme milovaní, jsme přijatí, je tu Někdo, kdo nás má rád, kdo stojí na naší straně, komu na nás záleží. Taková je láska. Právě po ní nejvíce toužíme a zároveň nám bohužel asi nejvíce v životě schází. Kde ji hledat, abychom se nespálili a nezklamali?

Sledujme Ježíše. On o lásce nejen mluví, ale hlavně - žije v ní a svým životem o ní svědčí. Boží láska, kterou dýchá a je jí obklopen jako svým přirozeným prostředím, jej vede ke sdílení. Je nutné poslat ji dál, ale způsobem, který je lásce vlastní, a nikoli pomocí křečovitých a trapných kampaní, které by ji znevěrohodnily a degradovaly na pouťovou atrakci, za níž byste nedali ani pětník. Osobní ukotvení v božské lásce Ježíš potvrzuje činy. Na stránkách evangelií ho často vidíme uzdravovat nemocné a také - s tím si nevíme rady - vymítat zlé duchy. Leckdy obě tyto činnosti, zaměřené na osvobození a nápravu člověka, koná Ježíš souběžně. Uzdravení a očištění jdou ruku v ruce, jak to čteme u sv. Marka: "Uzdravil mnoho nemocných a mnoho zlých duchů vyhnal."

Představit si Ježíše jako lékaře či léčitele nám nečiní problémy. Proto i v liturgii církve najdeme krásnou modlitbu, v níž oslovujeme Ježíše jako "věčného Lékaře lidských duší". Dodejme pro úplnost, že Ježíš je nejen lékařem lidské duše, ale i těla. Uzdravující moc Boží lásky, která do nás proudí skrze Ježíšovo otevřené srdce, prostoupí celého člověka a působí právě tam, kde je této spásné síly nejvíce zapotřebí. Ale představit si Ježíše jako vymítače, jako exorcistu? Z toho jsme na rozpacích. Zdá se nám, že Ježíš je stržen do říše mýtů a legend. Snad jsme též ovlivněni populární kulturou. Hororová literatura a film se přímo hemží démony, posedlými a tajemnými rituály určenými pro boj s pekelníky. Jenže právě na vyhánění zlých duchů kladou evangelisté velký důraz. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme se s tím popasovat.

Když Jakub a Jan chtěli svolat blesky z nebe na vesnici, kde je odmítli přijmout, Ježíš je ironicky nazval "Synové hromu" a napomenul je: "Nevíte, jakého jste ducha." Jsme na tom lépe než tito dva Ježíšovi učedníci? Víme, jakého jsme ducha? Naše nitro se podobá místnosti, kde jsou dveře i okna dokořán, takže dovnitř vstupují nejrůznější vlivy, ozývají se tu všelijaké hlasy a kroky, sváří se všemožní "duchové". Kdyby tomu tak nebylo, netrápily by nás rozbroje v duši, tíhnutí protikladnými směry, navzájem si odporující touhy. Budeme-li k sobě upřímní, přiznáme si, že nejsme uhněteni z jednoho kusu. Kolika duchy se necháváme svádět a strhávat, na tolik úlomků se rozbíjí naše vnitřní integrita a vytrácí se vědomí, kým doopravdy jsme. Ježíš přichází, aby našim duším vrátil jednotu. On má tu moc učinit z nás celé muže a celé ženy. Božská láska, kterou nám Ježíš dává, má své jméno. Nazýváme ji Duch Svatý. Jednota přijde, když dovolíme Ježíšovi, aby nás učinil "jednoduchými". Aby to byl jeho Duch, který do našeho nitra vnese ticho.

Všimněme si, jak Ježíš vyhání zlé duchy. Poručí jim: "Umlkni!" Změť hlasů utichá. Najednou máme vzácnou možnost naslouchat sami sobě, slyšet šepot vlastního srdce, který byl dosud přehlušován vším tím, co jsme si do sebe nerozumně vpustili v průběhu života. Pak teprve poznáme, jakého jsme ducha a začneme dýchat stejnou láskou, jakou je prostoupen Ježíš.