Církev jako nebezpečné místo

Hodně se mluví o potřebě vytvářet bezpečný prostor, kde by se lidé nemuseli bát předsudků, urážek, ponižování či nemístných a zraňujících poznámek. Idea bezpečného prostoru je chvályhodná, protože není správné vystupovat vůči druhým z pozice moci, zneužívat vlastní postavení a kompenzovat si nepřiznané problémy a do nevědomí vytěsněné slabosti samolibým, arogantním či manipulativním chováním, jímž si z ostatních děláme oběti, loutky a terče. Jako každá dobrá idea ovšem i této hrozí, že se utrhne ze řetězu a bezpečný prostor se změní v jakýsi skleník, ve sterilní prostředí, v němž budou všichni chráněni před nebezpečnými vlivy vnějšího světa, v němž se nepřipouští ani konstruktivní kritika a nepohodlné či nemódní názory jsou přímo zapovězené, neboť by působily stres a diskomfort, ne-li dokonce traumatizující zážitky. 

Tím nechci říci, že bychom kvůli riziku sklouznutí do extrému neměli i v církvi usilovat o bezpečný prostor především s vědomím naší rovnosti před Bohem a solidarity ve vzájemně sdíleném lidském údělu. Církev je společenstvím omilostněných hříšníků, kteří vědí, že za jejich průšvihy zaplatil Kristus vlastní krví a že Kristova oběť byla přinesena za všechny - nejen za všechny lidi bez rozdílu, ale i za celé stvoření, sténající a trpící neblahými důsledky lidské činnosti. Z této vírou přijaté sounáležitosti musí vyplývat otevřenost, vstřícnost a úcta ke komukoli z příchozích, ať už vstupují do společenství církve s jakoukoli minulostí, s jakýmkoli příběhem a v jakékoli situaci. Nikdo by v církvi neměl mít strach, že být sám sebou je něco zakázaného či nepatřičného, což by ho nutilo přetvařovat se, aby zapadl a zbytečně na sebe neupozorňoval.

Zároveň je nutné o duchovní domov, jímž je církev, společnými silami pečovat a nedopustit, aby se z něj stala platforma pro agresivní a sobecké prosazování jedince či skupiny na úkor ostatních, kteří se stáhnou do role pasivních diváků či přitakávačů. Protože hlavou církve není stoupenec toho či onoho názorového proudu, ani úzký okruh církevních hierarchů, nýbrž Kristus, jehož slovo má nejvyšší autoritu. Slovu živého Boha, které k nám promlouvá skrze Ježíše Krista, se každý v církvi musí podřídit, jinak o sobě nemůže tvrdit, že je Kristovým učedníkem! Nepodřizuje se mu však z donucení, nýbrž z lásky, protože si zamiloval Syna Božího, jenž si nás zamiloval jako první. 

Ježíšova slova přitom ne vždy pohladí duši, občas jdou proti srsti, provokují a dráždí. Jsme tudíž v pokušení vyrobit si v církvi prostor zabezpečený před riziky spojenými s následováním Krista. Neboť slovo Boží umí být i nepříjemné a traumatizovat nás neslýchaně skandálními požadavky a nároky. V tomto smyslu je církev nebezpečné místo a nebezpečnou ať také zůstane! Bohoslužba je vysoce riziková. I kdyby ji vedl neslaný a nemastný "úředník kultu", sám proti Božímu slovu důkladně obrněný, stejně nedokáže zadusit všechny možnosti, jimiž evangelium v nestřežené okamžiky převrací naruby naše životy. Vždyť slovo Boží "je mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč. Proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce" (list Židům 4, 12). S tímto rizikem a nebezpečím se už prostě musíme v církvi naučit žít.

Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchýni, a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden. Kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Matouš 10, 34-39)

foto: z výstavy HR Gigera "Metamorphoses" v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou