Diabolus in musica

Zúčastnil jsem se bohoslužby v nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných. Pacienti buďto leželi v pojízdných postelích, nebo seděli na invalidních vozících. Kazatel, vybaven Biblí a kytarou, jim v promluvě mimochodem pověděl, že jistí zpěváci a hudebníci ochotně upsali duši ďáblu, aby si zajistili slávu. Kdo jejich písně poslouchá, ani netuší, že na něho působí svět nečistých duchovních sil. 

O jakých zpěvácích, skupinách či hudebních žánrech je tu řeč? Podle jakého vodítka se pozná, že někdo zpívá a hraje pod vlivem zlého ducha? 

Stačí navštívit internetové stránky amerických křesťanských fundamentalistů. Jejich obsáhlý soupis pekelné hudby ("hell's music") představuje svéráznou obdobu indexu zakázaných knih ("librorum prohibitorum"). Dnešní mravokárci už nekaceřují klasiky moderní literatury Jamese Joyce a D. H. Lawrence, jelikož teenageři neztrácejí čas četbou, nýbrž hudební celebritu Madonnu (uráží Matku Páně). V lepším případě dští oheň a síru na zesnulého Johna Lennona, protože kdysi prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš a v písni Imagine se zasnil: "Představ si, že není nebe, pod námi žádné peklo, nad námi jen obloha..." 

Středověk znal pojem "diabolus in musica", ďábel v hudbě. Jedná se o interval zvětšené kvarty, jenž se nesměl používat kvůli rušivé nelibozvučnosti. V současné době zas někteří dobří křesťané považují za čertovský vynález bluesovou, rockovou či etnickou hudbu. Krátkým exkurzem do historie se pokusíme nahlédnout, proč tomu tak je. 

Bluesového průkopníka Roberta Johnsona prý naučil hrát na kytaru sám ďábel, který se mu v podobě mohutného černého muže zjevil o půlnoci na křižovatce v Dockery Plantation v deltě řeky Mississippi. Ovšem za získané hudební mistrovství zaplatil cenu nejvyšší. Zemřel v pouhých sedmadvaceti. Žárlivý sok ho otrávil jedem přimíchaným do whisky. Faustovský mýtus, jenž Johnsona provázel, mu však pomohl k posmrtné proslulosti. Jeho nahrávky, jako třeba Me and The Devil Blues, pořízené v polovině 30. let, změnily tvář populární hudby a ovlivnily další generace hudebníků včetně Muddyho Waterse, B. B. Kinga, Rolling Stones či Erica Claptona. 

Jerry Lee Lewis, jeden z praotců rock'n'rollu, se narodil v Louisianě v chudé věřící rodině. Rodiče dali farmu do zástavy, aby nadanému synovi mohli zakoupit piano. Hudbě se Lewis věnoval i při studiu na evangelikální biblické škole v Texasu. Odtud ho vyhodili poté, co si při církevním shromáždění dovolil zahrát náboženskou píseň My God is Real ve "světském" stylu boogie-woogie. Rovnalo se to nepřípustnému rouhání. Po letech jeden z bývalých učitelů položil Lewisovi otázku: "Ještě hraješ tu ďábelskou hudbu?" Pianistovou odpovědí asi nadšený nebyl: "Ano, ale hudbu, kvůli které jste mě tenkrát vykopli ze školy, dnes hrajete ve vašich kostelech. Na rozdíl ode mě vy ale nevíte, že hrajete pro ďábla."

Jak známo, Jimmy Page, kytarista ikonické hardrockové skupiny Led Zeppelin, se v 70. letech velmi zajímal o spisy okultisty Aleistera Crowleyho, jehož považoval za zneuznaného génia. Vlastnil londýnské knihkupectví Equinox zaměřené na okultní literaturu. Dokonce zakoupil usedlost v Boleskine, kde Crowley prováděl magické praktiky (v tomto domě se v roce 1980 upil k smrti bubeník John Bonham, načež Led Zeppelin ukončili činnost). Na obalu čtvrté zeppelinské desky reprezentuje Pagea symbol "Zoso" ze starobylého alchymistického grimoáru Gerolama Cardana Ars magica arteficii ze 16. století. 

Pokud však někdo považuje hudbu Led Zeppelin za démonickou, ať vysvětlí, proč v písni In my Time of Dying prosí zpěvák Robert Plant o setkání s Ježíšem v hodině smrti a cituje přitom z křesťanského tradicionálu Ain't no Grave (jenž se objevil i na posmrtně vydaném albu Johnnyho Cashe). 

O provokatérech typu Ozzyho Osbourna a Marilyna Mansona není nutné příliš se rozepisovat. Na poslední studiové nahrávce Black Sabbath nicméně Ozzy, kdysi pódiový žrout netopýrů a holubic, překvapivě hřímá: "Nevěřím, že Bůh je opravdu mrtev!" Radují se nebeští zástupové nad napraveným hříšníkem, polemizujícím s filosofií Friedricha Nietzsche? I kytarový kouzelník Page se zbavil posedlosti Crowleym. Prodal okultní knihkupectví i prokletý dům v Boleskine. Věnuje se rodinnému životu a přispívá na charitu. 

Rocková básnířka Patti Smith zamlada veršovala: "Ježíš zemřel za něčí hříchy, ale za moje ne" (ve skladbě Gloria z roku 1975). Zato ke stáru si pro desku "Banga" zvolila motto: "Věř, nebo vybuchni." Písničkář Bob Dylan, hlas bouřlivé generace 60. let, se sedmi křížky na čele vyznává na albu Tempest: "Platím krví, ale ne svou." Rozumí se, že krví Ježíšovou. Nebo si vezměme Bruce Springsteena. Písní Rocky Ground reaguje na hospodářskou krizi a depresi mezi lidmi: "Povstaň, pastýři, tvé stádo se zatoulalo!" Proč tedy na rockové hudbě ulpěl ďábelský cejch? 

Zamysleme se nejprve nad postavou ďábla (původně řecké slovo "diabolos" označuje žalobce, odpůrce). O Satanovi se v klasické teologii trefně vypovídá, že je "simia Dei", opice Boží. Chce napodobit Boha v jeho stvořitelském díle, ale nesvede stvořit nic krásného, takže alespoň Boží dílo převrací. Ďábelské je lacinou a neumělou imitací božského. Výrazně je to patrné na tzv. černé mši. Satanisti při ní odříkávají latinský obřad pozpátku. Vlastní rituál vymyslet nedokážou, proto przní ten katolický. Kvalitu a originalitu v ďáblově dílně nehledejme! 

Lze-li vůbec nějakou hudbu označit za ďábelskou, musíme se zaměřit nikoli na žánr, nýbrž na poselství. Praktikující křesťan nebude fandit black-metalovým kapelám, které ve svých textech adorují Satana a hanobí Krista. Nadávat na církev a křesťanství patří k módním trendům, takže za tím často nevězí než marketing (s pentagramy a obrácenými kříži coby firemními logy), ale nepodceňujme rizika! Extremisti ze skandinávské metalové scény mají na svědomí vypálené kostely a násilné trestné činy, vraždy nevyjímaje. Poučná i čtivá je knížka norského autora Erlenda Erichsena Národní satanista (2012). 

Od ďábla nepochází pouze určitý druh negativního, agresivního a netolerantního poselství, ale také absence jakéhokoli poselství. Problém masmédii šířené soudobé hudební produkce netkví v propagaci jistých (jakkoli zvrácených) myšlenek, nýbrž v propagaci nemyšlení. Převažuje-li v hudbě libovolného žánru plytkost a mělkost obsahu i formy, kýčovitost, komerční kalkul, prvoplánová líbivost až vlezlost, dochází k umrtvení citu pro krásu. 

V antickém filosofickém myšlení není krása pojmem výhradně estetickým, ale rovněž etickým (starořečtina označuje slovem "kalos" krásu i dobro). Vnímáním krásy rosteme k plnějšímu lidství. Antihrdina Mechanického pomeranče Anthonyho Burgesse, cynický a krutý násilník Alex, projevuje humánnost jedině při poslechu Beethovena. Možná, že kdyby Adolf Hitler chodil častěji do opery, nenašel by si volné chvíle k sepsání Mein Kampfu a rozpoutání druhé světové války. Kdo ví? 

Pekelně špatný vkus proniká i do hudby provozované v církevním prostředí. Když se Jerry Lee Lewis nechal slyšet, že v dnešních kostelech se nevědomky hraje pro ďábla, vystihl drsně podstatu věci. Proč v některých církevních společenstvích pějí křesťané písně chval za hudebního doprovodu kopírujícího podprůměrný střední proud, jehož jsou plná rádia? 

Snad se nedožiji dne, kdy se v církvích uplatní ďábelský stroj veršotep z Orwellova románu 1984, chrlící kolovrátkové popěvky pro rozptýlení zhlouplého pracujícího lidu. Bezobsažnost a bezmyšlenkovitost nesmíme nezaměňovat s františkánskou svatou prostotou či evangelijní proklamací "blaze chudým duchem"! 

Ve srovnání s bohatstvím starých kancionálů husitských, bratrských i barokních obstojí se ctí například Jacques Berthier, autor Zpěvů z Taizé, který ovšem nezapře klasické hudební vzdělání. Ale co inteligentní křesťanská rocková písnička? 

V českých luzích a hájích ji umí napsat Slávek Klecandr se skupinou Oboroh, jež se vedle autorské tvorby zaměřuje hlavně na zhudebňování žalmů. Úspěšné propojení rockové hudby s křesťanskou zvěstí se podařilo i mladému brněnskému skladateli Danielu Kyzlinkovi, k jehož Rockové mši (2013) složil libreto anglický básník a teolog John de Jong. 

Nemohu nezmínit Svatopluka Karáska, evangelického kazatele a undergroundového písničkáře, jehož deska Řek's už ďáblovi ne? (1990) přispěla k mému obrácení ke Kristu. Disident Ivan Martin Jirous, řečený Magor, vděčně vzpomínal, jak díky Karáskovým spirituálům přežil temné roky v komunistickém žaláři. Z tvůrčího prostředí českého "androše" vzešlo i pozoruhodné dílo Pašijové hry velikonoční (1978) skupiny Plastic People of the Universe, jejímž uměleckým vedoucím a manažerem v jedné osobě byl právě režimem perzekvovaný Jirous.

Církevní tradice umožňuje Boží slovo číst, kázat i zpívat. Ke studiu Bible potřebuji dobrý překlad. Při výkladu evangelia musím hledět i na vhodnou "formu" kázání. Když zpívám biblické hymny, neobejdu se bez umělecké hudební formy, díky níž vynikne obsah. Výše jsme doložili, že ji nabízí i rockový žánr. A komu při poslechu hlasitých rockových písní zaléhá v uších, ať to strpí. Vždyť i při seslání svatého Ducha se strhl hukot z nebe! Apoštolům tenkrát o Letnicích asi též zalehly uši, jazyky se jim však rozvázaly.

(původní text vyšel v roce 2013 v časopisu Preface, vydávaném Plzeňskou diecézí CČSH)

foto: Lennonova zeď v Praze