Dům se naplnil vůní

Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. (Jan 12, 3)

Vzpomínám, jak nám ještě před několika lety při bohoslužbách předčítala z Bible hubeňoučká a maličká sestra Eva. Často mívala zarudlé uplakané oči. Ztrhaná tvář i nachýlená postava svědčily o přemáhané únavě a hrozném vypětí.

Ačkoli ji trápily zdravotní problémy, obětavě pečovala o těžce nemocného manžela. Jednou se mi v neděli svěřila, že v noci vůbec nespala, neboť manžel ji pořád volal k sobě. Lékaři nevěděli, jak mu pomoci. Sotva chodil, míval závratě, pronásledovaly ho úzkostné stavy.

Tvrdil, že je ateista. Ale za bezesných nocí volal jméno své ženy, křesťanky, která se o něho starala s nasazením všech sil. Krutá choroba ho nejspíše utvrzovala v nevíře. Jako bych slyšel zoufalé kvílení: "Kde je Bůh? Za co mě trestá? Co jsem komu udělal?"

Boží odpovědí na jeho trápení nebylo žádné vysvětlování, nýbrž služba jeho ženy. Bůh mu ji dal, aby mu pomáhala, sdílela s ním dobré i zlé, stála při něm stála jako Eva při Adamovi. I když jsem na ní viděl, že klopýtá pod vahou svého i jeho kříže, nesla to břímě dál. Bál jsem se o ni, neboť služba ji vysilovala, neměla kdy si odpočinout.

Asi nepřemýšlela o tom, že naplňuje výrok apoštola Pavla: "Beru na sebe podobu Kristovy smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání" (Filipským 3, 10). Zdůrazňovala, že na bohoslužby si chodí pro posilu a naději. Aby si uchovala radost a odvahu žít. Připojovala se k liturgické modlitbě: "Bože dobrý! Pomoz všem ubohým! Zarmoucené potěš! Znaveným a zemdleným dej odpočinutí! Trpícím přej mysl hrdinskou! A to všechno naše vezdejší utrpení ať posvěceno stejným údělem Ježíše Krista, našeho Pána, vzbudí v nás všech něžný ohlas soucitu a lásky."

Křesťan zakouší zdrcující nesmyslnost a zároveň osvobozující smysluplnost Kristova kříže. Podílí se na porážce i vítězství Beránka Božího, jenž naše nemoci na sebe vzal, abychom jeho jizvami byli uzdraveni. Nemoci a bolesti nesmíme chápat jako trest, ani jako nespravedlnost. Připodobňujeme se jimi Kristu, který utrpením vešel do své slávy. Avšak je velmi vysilující a zraňující sloužit člověku, jenž "nepřijímá své utrpení v duchu zabitého Beránka", přiznává teolog Vladimír Neuwirth. Taková služba se neobejde bez prolitých slz, vzácných démantů pokory.

Je příznačné, že s výjimkou několika jakž takž zdravých lidí se našich bohoslužeb účastní samí nemocní. I já jsem jako dítě často stonával, kvůli astmatu dokonce můj život visel na vlásku. Ale vlásečnici našich životů drží ve své ruce Hospodin. Při každé bohoslužbě nás o tom ujišťuje! Na modlitby svých dětí, trmácejících se na bludné pouti světem, odpovídá velkorysou, skoro až marnotratnou nabídkou života: "Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti" (Jan 10, 10).

I naše prostá modlitebna se dnes naplnila vůní života, neboť Kristus nás štědře obdaroval svým oživujícím Slovem a oživujícím Duchem. Tvoříme s ním jedno Tělo, jímž proudí stejná Krev a tepe v něm jedno veliké svaté Srdce. Jsme slabí, nemocní a pochroumaní, ale krůček po krůčku se společně belháme do Božího království, kam nás Eva a mnozí další předešli. Žijeme paradoxně: "Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme" (2. Korintským 6, 10). 

vzpomínka na sestru Evu (†31. 3. 2022)