Hledám tě za úsvitu

Žalm 63 (verše 1-9) se tradičně užívá při ranní modlitbě. Už skoro 20 let se jej modlím každé ráno. V poslední době čtu jeho slova jinak než dřív. Promlouvají ke mně nečekaným způsobem. Namísto recitování ze zvyku najednou cítím, jak se mě bytostně dotýkají. 

Přemýšlím, čím to je. Nejspíš změnou denního režimu. Vstávám brzo a mám-li možnost, sleduji východ slunce. Ale to hlavní, co stojí za posunem ve vnímání? Přiznal jsem si, že přišlo období "poledne života", ve kterém se mi do cesty postavily nové výzvy. 

Opouštějí mě ambice měnit okolní svět, spřádat plány, neustále něco dokazovat sobě a druhým, ke všemu se vyjadřovat, podávat výkony, usilovat o výsledky, jimiž by se dalo "změřit", v čem jsem "dobrý". Pokud mám vůbec měnit své okolí, pak nejlépe tím, že sám plněji poznávám a přijímám život se vším, co přináší. 

V tom vidím poslání spirituality, na něž bychom se i v církvi měli více zaměřit. Společně (ale zároveň každý po svém) kráčet k celistvosti, sebe-přijetí, a tím i většímu soucítění se stvořením, solidaritě s ostatními lidmi a přijímání reality, jaká je. 

Následující poznámky k vybraným veršům žalmu 63 nespadají do žánru biblické exegeze. Neusiluji o výklad toho, co žalmista sděluje. Pokouším se ukázat, jak jednotlivé verše promlouvají do současného dění, které intenzivně prožívám, a jak mi pomáhají zorientovat se ve vlastním srdci. Nevěřím, že moje zkušenost je ojedinělá. Naopak se domnívám, že mnozí z vás prožíváte něco podobného. Jsme na jedné lodi, která pluje nekonečným vesmírem. 

"Bože, tys Bůh můj"

Bůh se sám identifikuje jako bytí ve vztahu: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh." Můj Bůh je životem ve svobodě: "Já jsem tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví." Co rozumím pojmem "Bůh"? Je to šifra, kódové označení pro živoucí bytí a zároveň pro smysl života, přičemž "základním smyslem života je žít život" (říká terapeut Marcel Desax). Čili "Bůh" je život, do něhož jsem zván, na němž se mohu podílet, který mohu svobodně žít!

"Hledám tě za úsvitu" 

V překladu Jeruzalémské bible: "Jsem časně zrána u Tebe." Pro mě je teď už zhola nezbytné začínat každý den s vědomím, že jsem opět ve spojení se životem, jenž mi byl darován. 

"Má duše po tobě žízní, mé tělo touhou po tobě hyne"

Po životě touží (žízní) duše i tělo. Člověk je obojím, vtělenou duší, oduševnělým tělem. Duši i tělo rozechvívá tatáž touha po skutečném, pravém a plném životě. Rozdělování tužeb na "nižší" tělesné, "vyšší" duševní a "nejvyšší" duchovní je zavádějící. Trhá se tím jednota života. 

Některé náboženské a filosofické směry učí, že svoboda přichází až s vyhasínáním touhy (vášně). Jakákoli forma ulpívání a upínání se k vysněnému předmětu touhy nepochybně bude v rozporu se svobodou. Nicméně jsem přesvědčen, že touha osvobozuje, neboť vede k sebe-poznání, bez něhož není možné sebe-přijetí. Po čem nejvíce toužím, tím v jádru jsem! Když si přestanu zastírat, po čem toužím, poznám, kdo jsem. Touhou se dostávám do kontaktu s vnitřní hlubinou. 

Člověk, jenž je vůči sobě odcizený, nemůže být svobodný, neboť jeho chování se řídí nevědomými motivy. V těchto motivech hrají podstatnou roli potlačené emoce, zranění vytěsněná do stínu, potřeba kompenzace a kontroly (nad sebou i druhými).

Touha je starší než já. Díky ní jsem víc než svým já, neboť se ve mně zpřítomňuje touha všech mých předků žíznících po životě. Touha mi dává nahlédnout, kdo jsem, a zároveň mi pomáhá neulpívat na egu a jeho konstruktech, neboť mě přesahuje. 

"Ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi"

Touha konfrontuje člověka s faktem, že není dost živý. Spíše přežívá, než aby doopravdy žil. Cítí se jako na poušti, ale odmítá si to připustit a dál se honí za fata morgánou. 

"Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu"

Svatyní je lidské srdce, bytostný střed, odkud vyvěrá pramen touhy po nalezení smyslu života, po napojení na skutečný život, na jeho oživující sílu. 

"Tvé milosrdenství je lepší než život"

Ve skutečnosti existuje něco mnohem lepšího, než co se běžně označuje za "produktivní život". Sklání se ke mně milosrdenství, milosrdná Boží láska, jež obdarovává plnějším životem všechny, kteří se mu otevřou a nechají se jím zasáhnout.

"Má duše se sytí nejtučnější stravou"

Touha mě činí vnímavým vůči radosti a kráse. Ukazuje mi, že radost a krása jsou potřebné k plnějšímu životu. Navíc mají podpůrnou moc. Bez nich neunesu těžké a temné stránky životního příběhu.

Nejde o to, za každou cenu o radost a krásu usilovat, ale učit se citlivosti vůči radosti a kráse, které člověku vstupují do cesty (to je ono "milosrdenství"), aby jej v namáhavých úsecích životní pouti podepřely a potěšily. 

"Ve stínu tvých křídel plesám"

Vtělený Bůh poznal žízeň. Rozumí tedy i mé žízni po životě. On je můj úkryt, kam se utíkám před vlastními pochybnostmi, osobními dilematy, i před nepochopením či odsudky ze strany druhých lidí. Bůh je mým spojencem na cestě k celistvému životu. Ví, že budu klopýtat, padat, bloudit a hřešit, a právě proto mě na cestě doprovází! Putuji v jeho požehnaném stínu. 

"Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží"

Poutníka drží při životě radost a krása, které pocházejí od Boha. To je pevný základ, na němž lze stavět. V jedné z písní mé oblíbené hudební skupiny Sault se zpívá: "God is on your side" ("Bůh je na tvé straně"). V novozákonním listu Římanům i knize Skutků apoštolských čteme: "Bůh nikomu nestraní." Jelikož si Bůh nevybírá žádnou favorizovanou stranu (skupinu, církev, národ...), může svobodně stát na straně každého, jehož duše žízní a tělo hyne touhou. 

Takže ano, Bůh je zcela jistě i na tvé straně! Stejně jako i na té vaší.