Hostem na Zemi

Proroka Jeremiáše pálilo Boží slovo v kostech, trýznilo mu útroby, pociťoval v těle jeho neodolatelnou moc. A přesto mu Bůh, jehož slovo mu převrátilo život, zároveň připadal jako host na Zemi, jako pocestný, který se zdrží sotva přes noc, jako zdrcený člověk, co býval hrdinou, ale teď už nedokáže nikoho zachránit. Nerozumí tomu. Když na něm samotném prokázal Bůh takovou sílu, proč jinde ukazuje slabost a nesesílá hromy a blesky na krvežíznivé nepřátele svého lidu? 

Jeremiášovi bylo souzeno žít v pohnutých časech trpkého konce judského království. Židé se chystali k poslednímu odporu proti babylónské veleříši. Nespoléhali však na Boha, nýbrž na hypotetickou pomoc babylónského soupeře - egyptského faraona. Ta nepřišla. Jeremiáš nabádal ke smíru s Babylóňany a návratu na Hospodinovy stezky. Nebyl populární, vlastně se mohlo zdát, že je kolaborant a podrývá morálku obránců Jeruzaléma. Mistrovsky popisuje prorokův osud Franz Werfel v románu Jeremiáš. 

Údělem proroků je nevidět naplnění svých proroctví. Boží slovo, které mají za úkol vyřídit lidem, totiž často směřuje do budoucnosti. Odpověď na Jeremiášovy otázky, proč je Bůh jakoby nezvaným hostem, unaveným pocestným, zesláblým hrdinou, poutníkem bez domova, přijde až po šesti staletích. Přijde v Kristu. Neboť v Kristu prožil Bůh lidský život. 

Zde na Zemi jsme cizinci a hosty, zdržíme se tu jenom na kraťoučkou návštěvu. Ale během ní se dějí věci! Něco nás potěší a pak zas pěkně podrtí. V jednu chvíli si připadáme jako borci, podáváme výkony, a zanedlouho padáme pod vahou břemen, o kterých jsme si naivně mysleli, že je zvládneme sami unést. 

Tohle se Bůh rozhodl prožít. Pozemský život Krista, vtěleného Boha, trval pouhých třiatřicet let. Zemřel jako mladý muž, stihl jenom tři roky veřejně působit. Byl odsouzen a popraven jako zločinec a uprchlý otrok. Od počátku Janova evangelia křesťané vyznávají, že Bůh v Kristu přijal naše lidství, stal se člověkem. Je-li to pravda, co z toho pro nás vyplývá?

Co jiného než důvěra a naděje, že pro každou lidskou slabost, omylnost a rozpornost, pro všechny lidské emoce, touhy a vnitřní sváry má Bůh pochopení? Nedává mi smysl, abych věřil v Boha, který by nesoucítil se svými dětmi, opouštěl je, když se zatoulají, nepodpíral je, když čelí bouřím, zmatkům a stínům života!