Hravá moudrost

Je těžké snést pravdu? Přijmout ji? Z vlastní zkušenosti víme, že ano. K některým pravdám asi potřebujeme dorůst, dospět. A mít dost síly unést je. Dost svobody na to, abychom podle nich zařídili svůj život. Ale ne s úpornou snahou být lepšími a dokonalejšími, ale s duchovní lehkostí, velkorysostí, nadhledem, pochopením a citem pro situaci, ve které se nacházíme, kam nás nečekaně přivedla cesta. Ta se nás předem neptá, jakým výzvám jsme připraveni čelit.

Jednou z takových pravd je pravá povaha moudrosti. Možná si o ní Ježíšovi učedníci pěstovali zavádějící představy. Nebo ty představy nevědomky přejímali od ostatních, protože byly zakořeněné v prostředí, do něhož se narodili. Nejspíš jim od útlého věku vštěpovali, že moudrý člověk zná účel, pro který byl stvořen. Bere vážně svou práci a poslání, chová se důstojně, nedává najevo pochybnosti, hlídá si svůj vnitřní svět, kontroluje se, aby mohl jít příkladem. 

Málo pozornosti věnujeme veršům z knihy Přísloví, kde moudrost sama líčí svůj vztah k Bohu: "Byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi, mým potěšením je být s lidskými syny." Sneseme pravdu, že povaha Boží moudrosti je hravá a že jsme stvořeni hravě, nikoli za nějakým účelem, nýbrž proto, že Bůh si přál, abychom byli a těšili se z toho? 

Hravost osvobozuje. Nezávisíme na žádné z rolí, které hrajeme. Nemusíme se s nimi ztotožňovat. Jsem to já, kdo je hraje, ale to, co hraju, nejsem a nikdy nebudu plně já. Smyslem, který Bůh ve své moudrosti daroval mé existenci, je prostě být - a být si vědom, že jsem milovaným Božím dítětem. Jsem splněným Božím přáním. Nejsem nutný, ale jsem chtěný. Teprve s tímto osvobozujícím vědomím se naučíme svůj život přijímat - a žít jej se všemi výzvami, které nám cesta připraví.

obrázek: Mary Southard, https://ministryofthearts.org/art/compassion/

inspirace: Bernardin Schellenberger, Zácvik do hry (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995)