Já nejsem dveře

Za starých časů se uplatňovalo v církvi západního latinského ritu vícero stupňů svěcení (ordinované služby) než je tomu dnes, kdy se světí na jáhna (diákona), kněze (presbytera) a biskupa. Slovo "svěcení" má zvláštní nádech, představím si pod ním spíše svěcení pramenů či studánek než adeptů na církevní "ouřad". Jedním z tzv. nižších svěcení bývala služba ostiáře neboli dveřníka. Otevíral a zavíral vrata od kostela, vpouštěl dovnitř a vypouštěl ven. Vybavilo se mi to při četbě evangelia, kde Ježíš hovoří o vrátném, který otvírá dveře od ovčince, aby pastýř mohl vstoupit a vyvést ovce na pastvinu.

Snad nepřeháním, když se domnívám, že každého z nás, kdo se odvažujeme nosit jméno křesťan, sám Ježíš vysvětil na ostiáře, požehnal nám ke službě dveřníků. Neboť naším úkolem je otevírat svá srdce Dobrému pastýři a důvěřovat jeho hlasu, ale také uzavírat svá srdce před změtí hlasů z tohoto světa, které nám slibují hory doly ve snaze svést nás na scestí, zmanipulovat nás, abychom se v životě řídili jinými zprávami než Dobrou zprávou - evangeliem. Pokud bude naše srdce "propustné" pro Boží slovo a Božího Ducha, získáme tím i možnost ukazovat lidem cestu ke Kristu, anebo Kristově cestě k srdcím lidí aspoň nepřekážet.

Dobrý pastýř Ježíš o sobě říká: "Já jsem dveře" (latinsky: Ego sum ostium). Dveřník a dveře nejsou totožní. Samozřejmě si můžeme i v církvi hrát na guruy a mystiky, pěstovat si mesiášský komplex, myslet si, že jsme nenahraditelní a nepostradatelní, vyhledávat "přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách" po vzoru farizejů novozákonní doby, pokračovat ve zničující hře o společenský status až do chvíle, kdy nám smrt vyrazí poslední karty z rukou. Anebo si můžeme třeba hned teď s úlevou uvědomit: "Já nejsem dveře. Nejsem ani klika od dveří. Ježíš je mou branou k vnímání reality, jaká doopravdy je."