Jak být k sobě kritický?

Druhý den duchovní rekreace v želivském klášteře. V pravé poledne sedím ve stínu na lavičce v rajské zahradě a přemýšlím nad významem slova "kritika". Vulgárně se tím rozumí, že něco je sepsuto, strháno, ne-li přímo odsouzeno někým, kdo si na danou věc udělal silný názor. Z čehož však nevyplývá, že kritikův názor je opřen o solidní argumenty. Do hry vstupují často spíše emoce a subjektivní dojmy. Zdá se mi, že povrchní kritizování je naším národním sportem. I já se mu - ke své škodě a hanbě - rád a často věnuji. Je mnohem snazší a příjemnější vynášet rychlé a definitivní soudy o druhých než o sobě. Naopak zametání před vlastním prahem je sportem téměř zapomenutým a dnes již vzácným.

Řecký výraz krínein znamená česky "rozlišovat". Umění správně rozlišovat a posuzovat se pak nazývá kritiké techné. V krásném teologickém sci-fi románu Michela Fabera Kniha zvláštních nových věcí (čímž se myslí evangelium) se podaří přivést ke křesťanství mimozemské bytosti na cizí vzdálené planetě. Proč o tom píšu? Tyto bytosti, lidmi zvané Oázané, pro víru vytvořily zvláštní pojem "technika Ježíše". Jde o umění, jak se vztahovat k Bohu, sobě i všem ostatním v duchu Ježíšovy lásky. A jedině v tomto duchu - v Duchu Svatém, který je v Boží Trojici láskou, spojující Otce a Syna vjedno - lze správně rozlišit mezi dobrým a zlým a především zaujmout celostní a zdravý pohled.

Sebekritiku v tomto smyslu pojímám jako duchovní praxi, kdy uvádím do života moudrý výrok apoštola Pavla: "Bez lásky nejsem nic." Nebýt Boží lásky, opravdu nejsem nic. Nejenže bych nebyl schopen rozvíjet své schopnosti a dovednosti, nejenže bych ustrnul a zakrněl, ale hlavně bych nebyl vůbec, prostě bych neexistoval. Kdykoli jednám v nesouladu s Láskou, která je božským základem mé osobní existence, směřuji ke "znicotnění", k popření a vymazání všeho, co mne dělá člověkem a obrazem Božím. Možná to byl sv. Augustin, kdo napsal, že ve své podstatě je hřích "tendencí k neexistenci", nesmyslnou a sebezničující touhou po nicotě, z níž jsme na počátku povstali Božím slovem: "Učiňme člověka!"

Věřím, že pro budoucí úděl každé lidské duše je naprosto nutné během našeho pozemského putování sebekriticky nahlédnout (rozpoznat, rozsoudit), co v posledku vede do nicoty a co naopak do božské Plnosti. Ono kritiké techné je tedy v křesťanském pojetí uměním rozlišit mezi Ježíšovým "nesuď, abys nebyl souzen" a Pavlovým "kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni". Všichni jsme asi zažili, jak hloupý a krutý dovede být lidský soud a jak ošklivě můžeme trpět odsudky ze strany lidí, kteří přitom nevidí do našich srdcí. A samozřejmě ani my nevidíme do srdcí našich bližních, natož abychom "dohlédli do všech konců", jak v Tolkienově Pánu prstenů pověděl čaroděj Gandalf hobitu Frodovi. A zase je potřeba rozlišit, že Boží soud je úplně jiný než lidský, a proto se ho ani nemusíme bát. Stojí přece psáno: "Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem."

Jeden bratr se zeptal starce: "Co je to být k sobě kritický?" Stařec odpověděl: "Aby člověk v každé věci prověřoval svou duši a říkal si: Pamatuj, že se musíš setkat s Bohem. Říkej si také: Co mám chtít ve vztahu s bližním? Soudím, že když to někdo vytrvale dělá, tak se v něm probudí bázeň Boží." (z výroků pouštních Otců)