Osten v těle

Třetí den v kraji promodleném generacemi premonstrátů, kteří v želivském klášteře jistě také procházeli duchovními zápasy. Dnes cítím, že jsem zván a volán vystoupit na Golgotu a dojít až pod kříž. Kde jinde složit své břímě? Kde jinde si vylít srdce? Stoupám do kopce ke kapli Kalvárie. Skrz tepanou mříž hledím dovnitř na trochu vybledlou fresku naproti vchodu. Trnitý pichlavý keř, materiál na jedinou korunu, jíž byl kdy Ježíš na tomto světě poctěn. Purpurový plášť, který přes něho vojáci přehodili, aby ho mohli týrat a posmívat se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Z provazů spletený bič. Hřeby z kříže. Kostky, jimiž si opilí strážní házeli, aby určili, komu připadne spodní šat, svlečený z Ježíše, než ho přibili na dřevo.

Na mysli mi tanou odvážná a upřímná slova o bodci či ostnu, poslu Satanovu, který byl Pavlovi vložen do těla, aby se velký apoštol národů nepovyšoval. I v mém nitru tkví osten. Často o sobě dává vědět. Zvláštní je, že nejprve jen tak popichuje, zjišťuje, zda je mi to příjemné, zda se podvoluji. Pak teprve bodne do živého a zavrtá se mi do útrob. Teď na Kalvárii si uvědomuji s ohromnou úlevou, že vtíravou a neodbytnou přítomnost onoho žahavého ostnu, zaťatého do mého nejslabšího místa, už nemusím pokrytecky skrývat jen proto, že se za něj stydím a bojím se, že kdyby pravda vyšla najevo, ztratil bych kredit u lidí, kteří si mě z bůhvíjakých důvodů cení. Není to směšné, nechat se zotročit pocitem vlastní důležitosti? Nevím, jestli mám nad sebou plakat, nebo se smát. Přichází obojí a působí to osvobodivě a léčivě. Konečně se mi volně dýchá.

S pohledem upřeným na kříž mohu bez obav odhalit staré i nové rány, protože Kristus nesoudí, nýbrž zachraňuje: "Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen." Dochází mi, že svá zranění si zřejmě ponesu dál, možná po celý život, že se třeba nikdy úplně nezahojí. Pořád mi budou připomínat, abych se nepovyšoval a měl trpělivost a soucit s bližními kvůli jejich ranám a ostnům. Jestliže vědomí toho, že jsem hříšník, mi otevírá cestu mezilidského porozumění, nejsou pak moje hříchy paradoxně obdarováním? Za dary se obvykle člověk nestydí, spíše se jimi chlubí. Snad právě tímto podivuhodným způsobem se naplňuje, co Bůh odpověděl Pavlovi na jeho volání: "Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla." Raději než domnělými zásluhami se spolu s apoštolem budu "chlubit svými slabostmi", neboť v nich překvapivě rozpoznávám svá obdarování.

Co je to za osten? Síla, která je starší než já. Sexualita. Dosud neintegrovaná do duchovního života. Těžko se mi o tom píše. V tajemství, na jehož práh jsem došel, se zřetelně rýsuje provázanost sexuality se smrtí. Jak se blížím k střednímu věku a zanechávám za sebou mladickou iluzi osobní nesmrtelnosti, ale i pod dojmem farářské práce s nemocnými, zestárlými a umírajícími, leckdy s paralyzujícím strachem poznávám, že smrt nekosí jen ty ostatní, ale že si přijde i pro mě a sebere mi vše, na čem lpím a v čem si libuji. Pohlavní pud nabízí příležitost od tohoto poznání utéct a v prožitku rozkoše na chvíli zapomenout. Sexualita mi splývá s vitalitou, zdá se být silou, kterou lze postavit proti smrti. Plodem sexuálního spojení je přece dítě, v němž pokračuje i můj život. Je však marné a hloupé snažit se takto obelstít smrt, která je nevyhnutelná. Navíc tu dochází k devalvaci sexuality na omamný prostředek, nikoli lék proti smrti, nýbrž drogu proti strachu ze smrti. Každá droga způsobuje závislost. Tudy cesta opravdu nevede.

Smyslem sexuality v živočišné říši je reprodukce. I člověk pochopitelně náleží do této říše, je puzen k rozmnožování, ale zároveň přesahuje oblast biologického, patří i do jiných říší - byl stvořen proto, aby spočinul v říši lásky, kterou Ježíš nazývá Královstvím Božím. Lidská sexualita nemá za účel výhradně zajištění potomstva a trvání rodu. Z teologického hlediska, jak je prezentuje například evangelík Milan Balabán, směřuje sexualita k upevnění víry skrze projevy tělesné intimity milujícího se manželského páru. Vzájemnou fyzickou blízkostí pečují muž a žena o své duše a podepírají se na společné cestě k ryzímu a čistému bytí uvnitř Boha, jenž je Láska. V tomto pojetí je milostný akt posvátný a získává kvality bohoslužebného úkonu. Jde o radostnou "liturgii těla", přičemž "tělem" je v Bibli míněn celý člověk s bohatou škálou emocí a myšlenek.

Plné přijetí sexuality a pochopení sexuální aktivity jako stavebního prvku duchovního života je výzvou pro mne i pro všechny, kteří cítí ve svém nitru stejný osten. Začíná mi svítat. Ježíšova slova "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" se týkají nejen manželského stavu, ale i sepětí duše a těla, ba co víc, jednoty mužského a ženského principu. V mém bytostném středu, ve svatyni srdce, kde sídlí živý Kristus, probíhají přípravy k velkolepé svatební hostině, posvátnému sňatku, jímž se ve svazek pokoje spojí světlo a stín, nebe a země, mužství a ženství, rozum a cit, život a smrt, duchovnost a tělesnost: "Takže už nejsou dva, ale jeden."

Jeden bratr se zeptal starce: "Proč miluje má duše nečisté vášně?" Stařec mu odpověděl: "Duše chce vášně, ale zadržuje ji v tom Duch Boží. Musíme nad svými hříchy plakat. Viděl jsi, že Pán zavolal na Máří Magdalénu tehdy, když se naklonila do hrobu a plakala? Tak tomu bude i s duší." (z výroků pouštních Otců)