Jak se vám spí?

Zní to asi trošku výhružně, takže se radši zeptám jinak: Co váš spánek? Dlouhý nebo krátký? Hluboký nebo lehký? Kamarád, se kterým jsem pár let sdílel pokojíček, mi vždycky po ránu položil otázku: "Jak proběhlo bezvědomí?" Spím už méně než dřív. Prý se tak projevují první známky stárnutí, když člověk potřebuje méně spánku. Vstávám brzo, čtu si, píšu deník, občas i básničky. Dívám se z okna, jak tma ustupuje a nebe se barví červánky. 

Nezávidím lidem, co trpí nespavostí, ale možná jim to nakonec přinese výhodu. Ježíšův příchod je totiž zastihne vzhůru, neboť on v evangeliu říká, že přijde po půlnoci nebo za rozednění.

Bylo by krásné v bdělosti a příčetnosti se dočkat chvíle, kdy anděl dobré smrti zaváže celý můj život do uzlíčku a vloží jej do rukou mému Spasiteli. Jenže nikdo nevíme, jak bude vypadat náš poslední den, kdy nastane a v jakém stavu zrovna budeme. Svou smrt nemáme pod kontrolou, nemůžeme ji "zmenežovat", docela podobně, jako jsme neměli kontrolu nad okamžikem svého narození. Strach ze smrti pravděpodobně souvisí se strachem ze ztráty kontroly.

Mně proti strachu pomáhá, když si uvědomím, jak málo mám pod kontrolou vlastní život, jak iluzorní je představa, že proud života se dá zregulovat, aby vyhovoval mým očekáváním a plánům.

Ani v nejmenším netuším, jestli mě Kristus najde bdícího, připraveného a smířeného v den či noc, za soumraku či za úsvitu, kdy bude stržen stan mého pozemského žití, anebo nepateticky v ten neodvratný moment, kdy natáhnu bačkory. Ale teď po ránu bdím. Z nějakého neznámého důvodu jsem se probudil a zjistil, že prozatím zůstávám naživu. O další den mi Bůh prodloužil lhůtu, ve které se mohu radovat z daru života.

A nejen to, mohu také na startu do nového dne zapřemýšlet, jestli "být naživu" znamená to samé jako "doopravdy žít". A co mohu udělat, abych dnešek prožil plněji, přítomněji, vděčněji, méně na povrchu a více na hlubině.