Jakoby srdce

Od září letošního roku opět učím latinu na zdravotnické škole. Stane se, že při opravování testů najdu na okrajích papíru nejrůznější malůvky, třeba hvězdičky nebo květiny. Studenti už nevědí, co do testu napsat, nudí se, a krátí si dlouhou chvíli výtvarnou aktivitou. V posledním testu mě zaujala namalovaná postavička připomínající kocoura v podivném hábitu se srdcem na dlani (spíše tedy na pacičce). Ale na obrázku bylo i něco znepokojivého a provokativního - připsaná slova "jakoby srdce".

Musím nad tím už dva týdny přemýšlet. Mám srdce na dlani, nebo spíše ukazuju druhým jakousi náhražku srdce? Jít světem se srdcem na dlani bývá dost riskantní. Bojíme se zklamání a zranění, o nichž víme, že by na srdci bolela a nikdy se docela nezhojila. Vlastnímu srdci také často nerozumíme, neorientujeme se v touhách, které nám srdcem zmítají a táhnou do různých směrů. Zvenčí mohou naše životy působit spořádaně, ale srdcem zmítají divoké bouře, nebezpečné a zároveň fascinující. 

Vnitřní zmatek - a někdy i prázdnotu či vyprahlost - není těžké překrýt. Stačí, když předvádíme pózy, o nichž se domníváme, že jsou lepší verzí nás samých. Což se děje z různých důvodů, nejen vypočítavých, ale i ve snaze hrát roli, v jaké chci být viděn a vnímán svým okolím. Za Janem Křtitelem přicházelo mnoho lidí, aby se nechali pokřtít, protože uvěřili, že Boží království je blízko. Rozhodli se změnit směřování svého života. Vmísili se však mezi ně i farizeové, kteří se ve skutečnosti změnit nechtěli, ale zkalkulovali si, že se jim vyplatí, aby to tak vypadalo. Chlubili se "jakoby srdcem". Nepodobáme se jim občas? 

Obrácení, k němuž Jan Křitel vyzývá, je nejen obratem k Bohu, ale i k vlastnímu srdci. Úchvatnou vizi proroka Izajáše, obraz vlka pobývajícího s beránkem, lze číst i jako proroctví o našich srdcích. Smíření a spojení vzájemně protikladných tužeb není nemožné. Z té vize čerpám naději, povzbuzení a radost, zejména z obrazu malého dítěte, které se nebojí ručkou sáhnout do doupěte baziliška, čili draka.

Dítě symbolizuje nevinnost, nezkušenost, ale i hravost, dychtivost učit se, poznávat, žasnout, ptát se. Drak je symbolem živočišnosti, nespoutané vitality, ale i temných vášní, agrese a moci. Dítě potřebuje draka, aby dospělo, drak potřebuje dítě, aby se nestal zlým a mohl rozvinout svou prastarou zemitou moudrost. Jeden bez druhého nikdy nebude úplný. Integrující silou, která jako jediná je dovede sjednotit uvnitř chrámu srdce, je Kristova láska. Kristus objímá naše vnitřní dítě i vnitřního draka, takže už nic nebrání tomu, aby se objali navzájem a přijali se. 

V husitské liturgii zpívá kněz při pozdvihování chleba a kalicha s vínem: "Podejme srdce svá Bohu v oběť svatou!" Nikoli podávat Bohu vysněnou představu o tom, jak by srdce mělo vypadat. Bůh netouží po "jakoby srdci", ale opravdovém srdci se vším, co v něm je. Co Bůh přijme, to nám vrací proměněné. Přijímá chléb a víno a vrací nám tělo a krev živého Krista. Přijímá i naše rozdělené srdce a vrací nám je sjednocené silou Kristovy integrující lásky.

Uprostřed adventu nás Jan Křitel zve obrátit se k této božské síle, zosobněné v Ježíši Kristu, a podat jí naše srdce, aby se jich dotkla a uzdravila je. Při bohoslužbě se po přijímání říká: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny." Co jiného potřebujeme slyšet? 

Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. (Izajáš 11, 6-8)