Je na nás, abychom pomohli
S manželkou jsme podnikli nedělní výlet do Prahy do Národního muzea. Na Václavském náměstí na prahu jednoho z domů jsme si všimli opilého muže, bezvládně ležícího ve vchodu. Byl relativně čistě oblečený, vypadal skoro jako manažer, kterého předevčírem vyhodili z práce. Ve tváři měl výraz čirého zoufalství, trýznivého duševního utrpení. Manželka povídá: "Ten asi není bezdomovcem dlouho, možná to byla jeho první noc na ulici..." Na moment mi blesklo hlavou, že se k němu skloním, zvednu ho a zeptám se, co se mu stalo. Ale na náměstí plném turistů jsem se styděl. Co kdyby mě poslal někam...? A co kdyby si kolemjdoucí mysleli, že k němu patřím...? Když teď vzpomínám na tu smutnou scénu, znova se stydím. Za sebe, že mi chyběla odvaha. Za naši společnost, že pohrdáme lidmi na okraji, jimž se vyhýbáme a díváme se jinam.
Ježíš vypráví příběh o nemocném chudákovi, co hladověl před vraty boháčova domu a marně doufal, že se nasytí alespoň zbytky ze stolu (viz Lukáš 16, 19-31). Příznačné je, že Ježíš boháče nejmenuje, ale opakovaně zmiňuje chudákovo jméno: Lazar. Jako by chtěl zdůraznit, že nikdo z ubohých není zapomenut, že Bůh o něm ví. A skutečně: po smrti je Lazar přenesen do ráje k praotci Abrahamovi, kdežto boháč propadne ohnivému peklu. Klasická náboženská obezlička, dalo by se říct. Spravedlnost se odkládá kamsi do záhrobí, v pozemském životě ji zřejmě Bůh prosadit nedokáže. Odměn a trestů se dočkáme teprve až na "onom světě". Smiřme se s faktem, že vždycky mezi námi budou nešťastníci, kterým psi olizují vředy jako biblickému Lazarovi. No nic, nekažme si chuť, prostírá se k večeři, probereme u jídla, co zajímavého jsme dneska viděli v Národním muzeu...
Nabízí se kacířská otázka: Proč věřit v Boha, který "nefunguje" podle našich představ, neochrání nás a nazařídí nápravu stavu věcí? Proč Bůh dopouští utrpení a neodstraní zjevnou nespravedlnost a nerovnost? Proč se příběhy všelijakých Lazarů neustále opakují? Nebude poctivější vzdát se náboženské útěchy a hledět, jak si můžeme pomoct sami? Starej se hlavně o sebe a ničím dalším se příliš nezatěžuj! Neuvažoval podobným způsobem i boháč z Ježíšova příběhu? Ani od nás není takové smýšlení vzdálené, ačkoli se většinou nepovažujeme za boháče a žijeme od výplaty k výplatě (a někteří s výplatou nevyjdou...).
Všechny ty otázky dosvědčují, že ani v církvi ještě plně nerozumíme Ježíšově cestě a nevíme, jak si osvojit "mysl Kristovu" (2. Korintským 2, 16), kterou učedník přijímá od svého Mistra tím, že ho následuje. Protože v evangeliu nenajdeme příslib, že Bůh nám pomůže, kdykoli si budeme přát. Objevíme v něm poslání pomáhat Bohu, aby naším prostřednictvím, našima rukama, přicházela od Boha pomoc k Lazarovi na našem prahu! Ježíš obrací naruby odvěkou náboženskou logiku: už nejde o to, zajistit si přinášením obětí Boží pomoc, nýbrž přinést sebe sama, podat "svá srdce Bohu v oběť svatou" (jak zpívají husitští křesťané při liturgii - ale zpívat nestačí, je třeba tím žít), nabídnout Bohu, že mu budeme nápomocní jako milovanému příteli, jemuž důvěřujeme.
Neměl jsem odvahu pomoci bezdomovci na Václavském náměstí. Kde vzít odvahu pomáhat Bohu...? Snad jedině v modlitbě, která svou tajemnou mocí proměňuje srdce. Modlitbou se trénuje odvaha. Během holokaustu si mladá židovská žena Etty Hillesum zapsala do deníku: "Pomohu ti, Bože, abych tě v sobě nezhasila, ale nemohu ti nic zaručit předem. Avšak jedna věc je mi stále jasnější: ne ty můžeš pomáhat nám, ale my můžeme pomáhat tobě, a když to budeme dělat, pomůžeme sami sobě. To je všechno, co lze v dnešní době zachránit, a také jediné, na čem záleží: kousek tebe v nás, můj Bože. Možná též budeme moci přispět k tomu, aby ses zrodil ve zmučených srdcích druhých lidí. Ano, můj Bože, zdá se, že jsi jen málo schopen změnit situaci, která je vposledku od tohoto života neoddělitelná. S každým úderem mého srdce je mi jasnější, že ty nám nemůžeš pomoct, ale je na nás, abychom pomohli tobě a až do konce bránili místo, v němž v nás přebýváš."
citace z deníku Etty Hillesum: https://www.kosmas.cz/knihy/268269/ucinit-se-modlitbou/