Ještě jeden krok

Každou středu na faře v Sokolově slavíme bohoslužbu, při níž jmenovitě pamatujeme na nemocné, a také na personál a pacienty všech zařízení sociální a zdravotní péče, kam docházím. Děkuji Bohu, že společenství modlitby jsme udrželi i během nejtěžších týdnů pandemie. Místo písní z církevního zpěvníku znělo při bohoslužbě houkání sanitek, ale Ježíšova slova, promlouvající z evangelia, dávala podněty k radosti, vděčnosti a odvaze uprostřed šedivých dnů a temných nocí.

Bohoslužby začínají výzvou ke ztišení, a právě během posledních náročných měsíců jsem zjistil, že už nedokážu vybízet k doznávání hříchů, ale spíše k odevzdávání všeho, co nás tíží a trápí. Odevzdat můžeme jenom to, co jsme přijali. Bohoslužbu proto vnímám jako posvátnou terapii, při níž se učím spolu s ostatními přijímat svou lidskou slabost, zranitelnost, hříšnost a nespokojenost. Cokoli přijmu, mohu odevzdat Bohu, aby to proměnil a dovedl k pokoji, i kdyby se jednalo o dusivou úzkost, sebestřednost a pokušení utéct od zodpovědnosti.

Když se nedokážu rozhodnout, kudy se dát, a bojím se, že už nezvládnu balancovat na hraně, připomínám si, co doporučoval psycholog Viktor Frankl na základě své drsné vězeňské zkušenosti: soustřeď se výhradně na to, co je nejblíž. Vydrž ještě jeden krok. A pak další a další...

Krok za krokem se ubírám k nejbližší bohoslužbě. Ježíšovo slovo, duch, tělo a krev mi promlouvají do duše: zde nejsi kvůli podávání výkonů, ani kvůli sebelítosti či pocitům viny, ale proto, abys důvěřoval Cestě. Klopýtej, selhávej a padej, ale nevypadni z rytmu! Pokud ti modlitba a liturgie rytmizuje čas, mají tvoje pády tajemný smysl, jež vyrůstá ze skrytu a projeví se možná už za příštím ohybem cesty, které se držíš jen díky krokům naučeným v Boží taneční škole...