Ještě tento rok?

Dlouho jsem nechápal, z jakého důvodu slavíme příchod nového roku uprostřed zimy, kdy příroda spí a nového nepřichází nic, leda tak silvestrovská obleva jako letos. V antickém Římě začínal rok 1. března, kdy příroda se probouzí a ve vzduchu už je cítit jaro. Má smysl slavit - zima končí a život se vrací. Ale co slavíme u nás - kromě změny čísla v kalendáři? 

Možná je to zvláštní, ale teprve nedávno jsem si uvědomil, jak hluboce je symbolické, že náš Nový rok je vklíněn mezi dvojici vánočních liturgických slavností - Narození a Zjevení Páně. Takže to staré, co odchází, a nové, co nastává, podstatně souvisí s Vánocemi. S událostí Kristova Vtělení, která proměnila svět a promění i nás, pokud se jí proměnit necháme a dovolíme, aby i v nás něco zemřelo a něco se zrodilo. 

Nepůjde ovšem o jednorázový akt, nýbrž o proces, na jehož počátku je odraz a skok z babylónské věže ega do propasti Tajemství. Tedy nikoli proměna, nýbrž proměňování. Spojené s radostmi, ale i porodními bolestmi. Obojí nás bude provázet na další cestě, a proto obojímu se můžeme s důvěrou otevírat. Vánoční dar, kterým je Boží sestoupení do těla světa a do těla člověka, mění tmu ve světlo: "Lid, který chodí v temnotách, spatří veliké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo" (Izajáš 9, 1).

Světlo vánočního zázraku odhaluje temnotu lidské povahy. Pro Ježíška se nenašlo místo mezi "slušnými lidmi". Narodil se v chlívku. To jsme celí my! Vytěsňujeme a odháníme od sebe vše, co nabourává naše zaběhnuté způsoby myšlení, co narušuje naše představy o tom, "jak by věci měly být". Spousta lidí vám ochotně potvrdí, že "svět se zbláznil" a "nic už není jako dřív", ale kdo se jim odváží říct: "Jste taky blázni, když chcete, aby všechno bylo jako dřív a odmítáte přijmout realitu jako cestu, na které se mění nejen svět, ale i vy sami! Proč se bojíte? Protože nemáte žádnou naději pro budoucnost? Lpíte na minulosti, hýčkáte si ji ve vzpomínkách, aniž byste si připustili, že vaše vzpomínky se nekryjí s pravdou?"

A kdo už konečně vmete do tváří i nám křesťanům: "Nevidíte, že ve své duchovní strnulosti a ustrašenosti se podobáte neplodnému fíkovníku z biblického podobenství, který kazí i tu zemi, z níž vyrůstá, a nechce vydat nové plody?"

Neučí snad Ježíš, že strom se pozná po ovoci? Nevaruje snad Jan Křtitel, že sekera už je u kořene stromu? Jak dlouho vydržíme přežívat a vyškrabovat zbytky z toho, co "bejvávalo"? Ještě tento rok? A co pak? Budeme doufat, že lhůta se opět prodlouží? Anebo dnes, kdy starý rok se uzavírá a nový začíná, už přestaneme uhýbat před otázkou, kterou si položil kněz Alessandro Pronzato v knize Provokující evangelia: "Proč Kristus sestoupil z nebe? Proto, abychom se mohli cítit jako slušní lidé? Abychom se přejedli cukroví? Abychom do sebe nalili litry alkoholu? Abychom se dojali koledami? Abychom si užili radost z toho, jak se nám povedlo prostotu jeho příchodu mezi nás poničit?"

Podaří se náprava? Nevím. V naší kultuře jsme už téměř zničili tajemství Vánoc, a tím zmrzačili i své duše. Věřím však, že právě proto jsme zváni znovuobjevit prostou skutečnost. Pravdu o významu "tiché, přesvaté" noci. Navzdory tomu, jací jsme a co jsme provedli nejen s vánočními svátky, ale i se světem, se nám zas nabízí šance začít znovu. Rozloučit se bez nostalgie se starým umrtvujícím smýšlením, z něhož nic dobrého nevzejde. Vždyť "Ježíše neděsí stát se jedním z nás. V jeho očích jsme ubozí hříšníci, kteří se i o letošních Vánocích radují, že byli spaseni, a také se hluboce rmoutí nad tím, že křesťany zdaleka ještě nejsou" (P. Mazzolari). 

Ne, nejsme jimi. Potřebujeme osvojit si ducha učedníků. Pokud nám to nyní dochází, přijměme to jako důvod k vděčnosti a radostné oslavě! Protože od tohoto výchozího temného bodu se odvíjí dobrodružná a zázračná Cesta světla.  

Ježíš jim pověděl toto podobenství: Jeden člověk měl na své vinici fíkovník. Přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: "Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku, a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?" On mu odpověděl: "Pane, ponechej ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce. Jestliže ne, dáš jej porazit." (Lukáš 13, 6-9)