Ježíšovo štěstí

S trochou ironie by se dalo říct, že Ježíš měl docela štěstí na nepřátele. Někteří z nich totiž dříve než jeho přátelé a učedníci doslova vyhmátli samotnou podstatu evangelia. Samozřejmě aniž by si to uvědomovali. Ale mimoděk odhalili, co je ten Ježíš vlastně zač. Apoštolům to přece jenom trvalo déle, než pochopili. Plně prohlédli až ve světle vzkříšení. Kdežto nepřátelé - v jistém smyslu - je předešli ve schopnosti úderně definovat Ježíšovo poselství. 

Povedlo se to farizejům a znalcům Zákona, když se pohoršovali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" Ve spravedlivém hněvu "lepších lidí", kteří si myslí, že hřích je problém těch druhých, se obnažilo až na dřeň, jak Ježíš přistupuje k hříšníkům a jak je uvádí na Boží cestu. A jak to vždycky bude rozčilovat svatoušky a vyznavače tuhé náboženské disciplíny. Možná se domnívají, že nehřeší, ale ve skutečnosti hřeší víc než děvky a výběrčí daní, kteří je předejdou do Království nebeského. 

Hřích "lepších lidí" spočívá ve lpění na falešném obrazu Boha, znetvořeném obrazu, který příkře odporuje tomu, jak zobrazuje Boha Ježíš ve svém učení i ve svém chování. Ježíšův Bůh zve hříšníky, aby s ním zasedli ke stolu. Tím není řečeno, že hříšný způsob života je v pořádku a může bez následků pokračovat, ale že jediná cesta, jak se hříšník může změnit - biblickým jazykem "obrátit" - je cítit se Bohem přijatý, milovaný jako jedno z jeho dětí. Jako zatoulaná ovečka, na které Bohu záleží natolik, že pro ni poslal Dobrého pastýře Ježíše, svého vlastního Syna.