Ježíšův džihád

23.03.2024

Připomínáme si bitvu u Sudoměře, ke které došlo ve svátek Zvěstování Panny Marie 25. března léta Páně 1420. Předcházela jí kapitulace husitů obležených v Plzni. Dle sjednaných podmínek mohli stoupenci kalicha západočeskou metropoli svobodně opustit. Vydali se směrem na Tábor. Vedle bojeschopných mužů putovaly ženy i děti. Podmínky však nebyly dodrženy. Právě u Sudoměře na ně zaútočilo vojsko strakonických johanitů a dalších katolických šlechticů, jimž se přezdívalo "železní páni". Napadení husité se přesile ubránili a vydobyli vítězství pod velením hejtmana Jana Žižky z Trocnova, od jehož smrti letos uplyne rovných 600 let. 

Kázání však není přednáškou z oboru historie. Při bohoslužbě se totiž nekáže na Staré letopisy české, nýbrž na evangelium Ježíše Krista. Na místě dávné bitvy stojím za polním oltářem se smíšenými pocity. Ačkoli jsem husitský kněz, nedělá mi radost, co se tady kdysi odehrálo. Bohoslužbu zde v Sudoměři nekonáme proto, abychom při ní oslavovali krveprolití. Zrovna při této příležitosti si spíše můžeme uvědomit, že náboženské války a násilí páchané ve jménu Božím - třebaže legitimizované poukazy na Starý zákon a knihu Apokalypsy - představují naprosté popření smyslu Ježíšova poselství, které k nám promlouvá z evangelia. 

V každé válce vedené kvůli vyšším cílům - ať už kvůli víře, národu, vlasti či politické ideologii - se všichni domnívají, že mají pravdu na své straně. Husité věřili, že mají Boha na své straně, protože bojovali za Kristův zákon proti zkorumpované moci světské i církevní. Křižáci věřili, že mají Boha na své straně, protože bojovali za jednotu křesťanského světa proti rozkolnickým kacířům. Obě strany se modlily stejný Otčenáš ke stejnému Bohu. Obě strany se Bohem zaštitovaly a volaly k němu, ať jim dá vítězství a porazí nepřátele. Ty nepřátele, které nám Ježíš přikazuje milovat. Ty odpůrce, s nimiž se podle apoštola Pavla nemáme hádat, natož je odsuzovat, proklínat a masově vraždit, nýbrž laskavě, trpělivě a vlídně je učit, aby poznali pravdu - a nejen oni, ale i my! Tohle dobře chápal Mistr Jan Hus, a proto napsal: "Milujte se, pravdy každému přejte."

Když Ježíš učil o lásce k bližnímu, zahrnul do ní také nepřátele, neboť i ti, kdo se chovají nepřátelsky, jsou naši bližní - blíženci ve společně sdíleném všelidském údělu. Navzájem by nás mělo sbližovat poznání pravdy - a pravdou je, že ty i já potřebujeme stejného a jediného Boha! Takového Boha, který dovrší naše lidství a obdaruje nás láskou, odpuštěním, nadějí, soucítěním a smysluplným životem, co jej lze žít i ve světě plném absurdity, agrese a dějinných zlomů apokalyptických rozměrů, jaké v současnosti zakoušejí naši bližní například v Gaze a na Ukrajině, i v mnoha jiných konfliktech, jimž se nedostává mediální pozornosti. Otázka nezní, na čí straně je Bůh, ale na čí straně jsme my! Koho má Bůh na své straně?

Z historie víme, že svaté války křesťanů byly reakcí na džihád muslimů a spanilé jízdy husitů zas reakcí na vpády křižáků. Násilí vždycky plodí násilí. Kdežto Ježíš je pokojný bojovník, vede jiný druh džihádu. Toto slovo v překladu neznamená válku, nýbrž snahu či úsilí o dobrou a spravedlivou věc. Misionář Dave Andrews, který se staral o lidi na okraji společnosti v muslimských zemích, charakterizoval Ježíšův džihád jako "boj o vtělení nebeského království na zem. Není to cosi, co druhým vnucujeme, ale co vtělujeme do svého vlastního života. Toto nebeské království na zemi - kde lidé uvidí Boha tváří v tvář, budou žít jako jeho děti, nasytí se a dojdou útěchy a milosrdenství, kde setřou slzy a rozzáří se úsměvem, který jim už nikdo nevezme - to je právě to místo, v jaké většina z nás doufá, za jaké se modlí a po jakém rovněž hluboce touží coby po dědictví i pro své děti".

Naše srdce jsou místem, kam se už teď vtěluje nebeské království, jehož principy utvářejí naše vzájemné vztahy a tím i podobu světa. Principům Božího království klidně říkejme "po husitsku" zákon Kristův. Je to svatý zákon života a božský řád lásky pro všechny, kdo na cestě následování Krista už netouží po vítězství, nýbrž po spravedlnosti, a kteří neusilují o pomstu, ale o milosrdenství. Přichází změna. Stojíme před volbou: být - anebo nebýt - tou změnou, kterou ve světě chceme vidět!

Usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé. Víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit. (2. list Timoteovi 2, 22-26)

Vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (Lukáš 6, 27-28.35-36)

citace: Dave Andrews, Ježíšův džihád (Triton, Praha 2021)