Jinak než láskou se nedá nic poznat

Apoštol Pavel v Athénách procházel posvátná místa a mezi mramorovými sochami řeckých božstev nalezl oltář zasvěcený "neznámému bohu". Později na Areopágu, kopci poblíž slavné Akropole, kde athénští občané vedli učené diskuse a kde také zasedal soud, využil Pavel motivu "neznámého boha" a pronesl: "Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý. Vždyť je to on sám, který všemu dává život" (Skutky 16, 23-25). 

Pavlova řeč na Areopágu je svědectvím, že setkávání kultur a mentalit, které si příliš nerozumějí, bude vždy riskantní, ale kupodivu se najdou i ti, kteří jsou ochotni vzájemně si naslouchat a vést dialog. Z toho se pak rodí naděje na společnou cestu, na níž se naslouchajícím a hledajícím krok za krokem poodhaluje tajemství onoho velikého Neznáma. Takže nakonec Bůh není neznámý? Přesnější překlad výrazu agnóstó, který zde novozákonní řečtina užívá, je "nepoznatelný". Ale jak poznat nepoznatelné? Jak se obeznámit s neznámem? 

Pro člověka narozeného do kultury, která je pyšná na svou tradici, je těžké přiznat si, že by existovalo něco, co se mu automaticky neotevře pomocí klíčů, které mu jeho kultura nabízí. To samé platí i pro člověka narozeného do církve či jiné náboženské komunity. Proč by hledal Boha, když ho už má? A navíc na své straně? Copak Ježíš nesvěřil církvi klíče od království nebeského? Jaképak "neznámo" v prostředí, kde všichni "vědí"? 

Aby se Pavel mohl stát apoštolem Ježíše Krista, musel se v jistém smyslu rozejít s náboženskou tradicí, do které se narodil. Aby lidé, kteří mu na Areopágu naslouchali, mohli uvěřit ve Vzkříšení, museli se vnitřně vymanit z vazeb na svou kulturu, která pohrdala barbary, mezi nimi i Pavlem, kazatelem odněkud z provinčního Východu, kde se vůbec nefilosofuje "po našem". Odvaha k distancu je nezbytná k otevření se radikálně novému, přicházejícímu od Boha. Z odstupu se ukáže, co je v našich tradicích a kulturách živé a nosné, co pomáhá kultivovat duši, aby se nebála hlubiny a vydala se po stopách Nepoznatelného. 

I naše oltáře jsou zasvěceny neznámému Bohu. Podobně jako dávní Athéňané "uctíváme, co neznáme", protože se domníváme, že všechno už víme a nic nového vědět nepotřebujeme. Poselství evangelia je hrozná provokace: "Obraťte se!" Neboť Boha nepoznám, jestliže se k němu neobrátím a nenechám se jím poznat. Boha poznávám ve světle jeho poznání, jímž proniká celou mou bytostí a sestupuje až na dno mého srdce. Poznává mě láskou - a láskou poznávám já jeho! Proto Ježíš řekl: "Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec. I já ho budu milovat a dám se mu poznat" (Jan 14, 21).