Jméno pro "nejmenovaného"

Na hřbitově v Sokolově se jednou ročně koná tzv. sociální pohřeb. S modlitbou ukládáme k věčnému odpočinku tělesné pozůstatky našich bližních, kteří byli chudí a neměli žádné příbuzné, nebo dožili jako bezdomovci. Pohřeb jim vypravuje město. Vyžádal jsem si na městském úřadě seznam zesnulých, neboť při obřadu musí zaznít jejich jména. Ačkoli jsem nikoho z nich osobně neznal, vnímám, že když vyslovuji jméno lidské bytosti a modlím se za ni, přestává být pro mě cizincem. Přijímám ji za bratra či sestru, spojence na cestě, kterou všichni musíme projít, blížence ve společně sdíleném všelidském údělu. Ten však zakoušíme s rozdílnou intenzitou. Na někoho dopadá příliš silně a potřebuje, aby ho ostatní objali či podepřeli. 

Obdržel jsem tabulku se jmény a daty narození a úmrtí. V jedné z kolonek však bylo uvedeno "nejmenovaný" a datum narození a úmrtí se shodovalo. Uvědomil jsem si, že budu pochovávat dítě, které se buďto narodilo mrtvé, anebo zemřelo krátce po porodu. A že mu rodiče nedali jméno. Nechci a nebudu je soudit. Museli prožít hrozný šok a traumatizující zkušenost. Možná se rozhodli vytěsnit ji, aby vůbec měli sílu pokračovat v životě. Soucítím s nimi, ačkoli si nedokážu ani představit, co takové trauma znamená hlavně pro matku. Vždyť nosila pod srdcem dítě, jemuž nebylo umožněno spatřit světlo světa. Proto v modlitbě myslím i na ni - a na všechny rodiče, kteří ztratili své nejdražší. Podobají se Marii plačící pod křížem milovaného syna Ježíše.

Se zástupci města jsem se domluvil, že rozhodně nebudeme pohřbívat "nejmenovaného", protože v Božích očích nikdo není bezejmenný, zapomenutý, odložený. Nahlédl jsem do kalendáře a v den, kdy se děťátko narodilo i zemřelo, měl svátek Ivo. Takže jsme pochovali bratříčka Iva. Nevím, jestli jsme vybrali "správné" jméno, ale i ta sebenepatrnější lidská bytost si jméno zaslouží. Říkám si, že kdybychom dokázali přemýšlet o lidech okolo nás jako o Božích dětech, které mají jméno, tvář, příběh, pocity a sny, musel by svět vypadat úplně jinak. Nejsme čísla v inventáři, figurky na šachovnici, nejsme bezejmenný shluk atomů a buněk! 

V každém z nás je víc, než je na první pohled vidět. Protože to nevidíme či nechceme vidět, chováme se často k druhým, jako by nebyli lidmi s Božím obrazem v duši, ale jako k anonymním překážkám, které je třeba obejít a v případě nutnosti zlikvidovat. Anebo si z nich děláme prostředky k dosažení svých cílů a nebereme v potaz, že zasahujeme do jejich svobody a integrity a ztrácíme tím i vlastní lidskost, neboť manipulátor či agresor zabíjí v druhých krásu a dobro, které udusil v sobě. Proto je jméno tak důležité! V hebrejském pojetí souvisí se životem. Jméno vyjadřuje, že jeho nositeli Bůh daroval život, který sice může tragicky skončit ještě dříve, než začal, ale v Boží paměti nekončí a pokračuje uvnitř Božího srdce. Neboť Bůh na nikoho nezapomíná. "Dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává" (Zjevení Janovo 2, 17).