Kacířská úvaha o větších skutcích

Vrylo se mi do paměti, jak jsem si v dětství u babičky v obýváku listoval časopisem Květy a zaujala mě fotografie z nějakého kostela, kde se pod sochou Ježíše skvěl nápis: JÁ JSEM TA CESTA. Neznal jsem Janovo evangelium, ale pochopil jsem, že jde o Ježíšova slova. Pronikla mi do chlapeckého srdce. Ne ledajaká cesta, jedna z mnoha, po kterých se budu ubírat. Ale TA cesta. Pravá. Skutečná. Dobrodružná. Neznámá. Ačkoli mě tehdy víc než obrázková bible přitahovaly verneovky a komiksy (a taky se mi už líbily holky), pocítil jsem, že právě na takovou cestu jsem zván. 

Nikoli na cestu, k níž by Ježíš ukazoval směr, ale na cestu, kterou je přímo On. Nechápal jsem, jak by Ježíš mohl být cesta. Ani dnes tomu plně nerozumím, třebaže jsem studoval teologii. Uvěřil jsem však, že Ježíš je zosobněná cesta. A že v křesťanském životě nezáleží tolik na zbožnosti a mravnosti, se kterou se nám daří Ježíšovu cestu napodobovat, ale na důvěře a lásce, se kterou každého nového dne dáváme Ježíšovi souhlas, aby jeho cesta pokračovala v našem životním příběhu. Náš příběh se odvíjí na cestě milovaného Božího syna, jenž skrze naše lidství vypráví další kapitoly svého evangelia. 

Když přijímám, že v mém putování, hledání i bloudění se odkrývá cesta jménem Ježíš, pak to znamená, že přijímám i propojení kříže a vzkříšení jako dvou dimenzí téže skutečnosti, která v našich příbězích nabývá kristovských rysů. Bere na sebe tvář Spasitele, v níž se stejně jako na starobylé ikoně Krista Vševládce ze Sinaje prolíná bolest ukřižovaného s životodárnou energií vzkříšeného. Přicházet k Otci, čili božskému Prameni veškerého bytí, lze opravdu jen touto cestou, přijímáním integrální skutečnosti, v jejímž celku má svoje místo utrpení i vykoupení, smutek i radost. Ježíšova cesta se stává realitou našeho života, v němž se dějí (mohou se dít) skutky, které činil Ježíš, ba dokonce ještě větší!

Jaké skutky? Copak je správné myslet si, že zmůžeme víc než Ježíš? Kacířství! Rouhání! Pýcha! Jestliže reagujeme tímto způsobem, ukazuje se, že stále oddělujeme naši cestu od Ježíšovy. Snad se podvědomě bojíme a nepřejeme si, aby jeho cesta pokračovala v našem příběhu? Protože věčný život bychom získali rádi, ale nešlo by k němu dojít jinak než skrze kříž? 

Větší skutky, o nichž mluví Ježíš, nevyplynou z naší touhy zajistit si pomocí náboženství spokojenost a štěstí, nýbrž z našeho souhlasu, jímž Ježíšovi umožníme, aby v každodenní existenci křesťanů a všech lidí dobré vůle pokračovalo jeho evangelium a rostla v nás jeho odvaha nést svůj kříž jako součást jeho kříže, jímž zachránil svět skutkem naprostého sebe-darování. Tento skutek utváří a proměňuje naše životy, a čím upřímnější bude naše "ano", tím větší budou i Ježíšovy skutky vykonané v nás!

Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14, 6)

Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. (Jan 14, 12)