Kde bydlí Bůh?

Možná jste viděli Kachyňův baladický film Hanele z prostředí židovské komunity na Podkarpatské Rusi. Byl natočen podle Olbrachtovy knížky O smutných očích Hany Karadžičové. Za krásnou Hanele přijde zbožný krejčí Pinches a zeptá se jí: "Kde bydlí Bůh?" Překvapená dívka mlčí. A Pinches odpoví: "Bůh bydlí tam, kam ho člověk pustí." Je-li tomu tak, nepřipadá si Bůh v naší zemi jako vyhnanec? Putující od domu k domu, od srdce k srdci, čekající trpělivě, kdy ho vpustíme dovnitř?

Ve skutečnosti ovšem Bůh je uvnitř od počátku. To my jsme venku, odděleni od vlastní podstaty. Kdo chce najít skrytého Boha, musí přijít k sobě, být u sebe, sejít po dlouho nepoužívaném schodišti do sklepení své duše. Tam se objeví tajná komnata, kterou Komenský nazval "hlubinou bezpečnosti". Tam nás přivítá Bůh, neboť On je stále přítomným domácím pánem v niterném středu lidské bytosti, kam jsme se dosud neodhodlali ani přijít na návštěvu, natož přijmout pozvání stát se členem domácnosti a vzít místo u prostřeného stolu. "Bůh je nám blíž než my sami sobě," napsal sv. Augustin.

Janovo evangelium popisuje první setkání učedníků s Ježíšem. Ptají se ho: "Rabbi, kde bydlíš?" Ježíš nesdělí žádnou adresu (Nazaret, Kafarnaum), ale vybídne je: "Pojďte a uvidíte!" Oni jdou a zůstanou už s ním. Následováním Ježíše se jim - i nám - otevírá cesta ke sjednocení s Bohem, zabydleným v srdci člověka. Ježíšova vnitřní radost vychází z vědomě prožívaného poznání: VÍ, KÝM JE. 

Žije v plné jednotě se sebou samým. S důvěrou a vděčností přijímá, že je milovaným Božím synem. Proto s veškerou autoritou Spasitele může říci: "Já a Otec jsme jedno." Do celostní existence, do jednoty, z níž se raduje a čerpá z ní pravý pokoj duše, zve každého, kdo vyslyší jeho výzvu: "Pojď za mnou! Uvidíš věci daleko větší!"