Kde složit hlavu?

O půlnoci sedím doma v pracovně a zkouším psát kázání o bezdomovectví. Při bohoslužbě mu budou naslouchat i lidé bez domova. Nevím, jak na to. Vedu si svoji pohodlnou existenci, nemusím přemýšlet, co dnes budu jíst, kde budu v noci spát a čím se zahřeju, až mi bude zima. Když zahlédnu bezdomovce, odvrátím zrak, protože dostanu strach. Připomenou mi totiž, jak nejistý a riskantní je život. Vše, na čem si zakládám, co je hmatatelnou jistotou, mohu rychle a snadno ztratit. Práci, domov, rodinu, zdraví, sociální zabezpečení. Nikdo nemáme život pevně v rukou, ačkoli bychom si moc přáli být pány nad naším osudem.

Ve své komfortní zóně se raději nezabývám tím, co obnáší úděl člověka bez domova. Což mimo jiné znamená, že jen velmi málo rozumím cestě onoho Muže z Nazareta, jemuž jsou zasvěceny kostely a k němuž se křesťané modlí a nazývají ho Spasitelem. Ježíš neměl, kde by hlavu složil, jak sám potvrdil. Žil v nezajištěnosti, nechodil do zaměstnání, neměl domácnost ani rodinu, byl chudý a mnozí jím opovrhovali. To málo, co vlastnil, nosil na sobě. O své šaty nakonec také přišel, když ho svlékli a nahého přibili na kříž. Cítím se zahanbeně. Ačkoli jsem farářem, bojím se naplno si uvědomit, v koho věřím a k čemu víra ve svých důsledcích vede. Tuším, že by mě vedla někam, kam se mi nechce.

Kdybych si to uvědomil, skutečně se obrátil a změnil své smýšlení, už bych neodvracel zrak. Viděl bych opovrženého a nevzhledného Ježíše ve tvářích bezdomovců, ve tvářích lidí nemocných a zoufale se snažících zapomenout, ve zraněných tvářích mých bližních, které takzvaná slušná společnost vyloučila a nechala je umírat mrazem na ulici. Pochopil bych, že právě tito lidé v našem cynickém a krutém světě nesou obraz ukřižovaného Krista, že jsou jeho ikonou. Musel bych přijmout, že víra v Krista je posláním vracet lidskou důstojnost tam, kde byla ztracena. Učil bych se dělit o vše, čím jsem obdarován, protože by šlo pouze o malou splátku dluhu vůči životu, do něhož jsme společně povoláni jako jedna velká rodina Božích dětí. Patří do ní i naši zesnulí, na které vzpomínáme a prosíme za věčné odpočinutí jejich duší.

Pod slovem Bůh si můžeme představit kdeco a kdekoho. Když nyní sbírám odvahu pohlédnout do očí lidem bez domova, představuji si Boha jako pravý domov, jako bezpečné místo, jako naši vlast, jako prostor lásky, odkud jsme odešli, ale kam se smíme vrátit cestou Krista, jehož se první učedníci optali: "Mistře, kde bydlíš?" On jim odpověděl: "Pojďte a uvidíte!"

Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Matouš 8, 20)