Kdo položí ruku

Ohlížení je ošemetná disciplína. Četl jsem v nějaké moudré knížce: "Ohlédni se nazpět, uvidíš dopředu." Jenže takové ohlížení musí vycházet z touhy pokračovat v cestě, jít dál - právě k tomu nás zavazují naše počátky, z nichž jsme vyšli. Proto je užitečné ohlédnout se čas od času právě za nimi. 

Na počátku cesty církve dějinami byly žehnající a uzdravující Ježíšovy ruce, položené na ustarané hlavy nemocných a posedlých, hříšníků a vyvrhelů. Ruce našeho Pána, ruce rozepjaté na kříži, objaly celý svět v jeho složitosti a nejednoznačnosti. Svět, jenž je dílem Božím a zároveň dílem lidí, kteří často nekráčejí po úzké a strmé cestě lásky, víry a naděje. 

Křesťan se ohlíží vlastně jen proto, aby si znovu připomněl, že ruce, jež ho na počátku objaly, jej stále nesou a nikdy ho nepustí. Teď je na učednících Ježíše, aby položili ruku. Aby žehnali. Aby podpírali a pozvedali. Aby objímali. Aby hmatali rukama do tmy, položili ruku i do prázdna, ve kterém nic nevidí - to je důvěra, to je víra, to je cesta do Božího království. 

Na co Ježíš položil svou ruku, tomu předal svoje světlo. I nám je předal. A dal nám poslání pokračovat cestou světla. Až zas položíš ruku, uvědom si, co děláš - předáváš Ježíšovo světlo. Tvoji ruku si Ježíš vyvolil. Uvěř tomu. A teď už běž. A neohlížej se jinak než proto, abys viděl dopředu!

Ježíš řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Lukáš 9, 62)