Kdo věří, nemusí spěchat

Na sváteční Den svobody - výročí vzniku Československa - předepisuje husitská bohoslužebná kniha text ze Starého zákona, v němž Bůh ústy proroka Izajáše promlouvá těmito slovy: "Já to jsem, kdo za základ položil na Siónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější. Kdo věří, nemusí spěchat." Naši dobu charakterizuje rozdělení do nesmiřitelných názorových táborů a neochota sebe sama aspoň trochu upozadit, umenšit, aby vůbec bylo možné začít hledat něco, co by nás propojilo a pomohlo nám pochopit, že všichni - zprava i zleva, shora i zdola, z centra i periférie - jsme součástí jednoho spletitého příběhu, dosud nedokončeného příběhu s otevřeným koncem. 

Jak říká Písmo svaté, konec nenastane hned, ale bude to právě konec, který korunuje dílo. Snad ještě máme čas, ale nevíme kolik. Svírá nás úzkost, neboť lhůta je krátká. Na individuální rovině netuší nikdo, jestli se dožije zítřejšího rána. Na globální úrovni nám události posledních let ukázaly, že budoucnost je nepředvídatelná. Koho by napadlo, že udeří celosvětová pandemie a pak válka v Evropě, ve které se hrozí jadernými zbraněmi? Pohybujeme se na tenkém laně nataženém mezi nadějí a nicotou. Snad ještě máme čas, ale už jím nelze mrhat a nadále utíkat před výzvami přítomnosti za hradby našich názorových bublin. V nich se dokolečka utvrzujeme ve svých postojích a všechno podřizujeme rychlému uspokojení našich zájmů na úkor příštích generací, navzdory tvůrčímu úsilí našich předků, na jejichž ramenou stojíme a jejichž boj za svobodu a spravedlnost si 28. října připomínáme. 

"Kdo věří, nemusí spěchat," ujišťuje nás biblická moudrost. Opravdu nemusí spěchat za každou nutkavou představou a přáním umanutého ega. Nemusí spěchat s odkláněním pozornosti od skutečných problémů k nepodstatným záležitostem, na nichž spalujeme energii, aniž by se v našich životech cokoli změnilo. A zřejmě ji spalujeme přesně z tohoto důvodu - aby se nic nezměnilo a všechno zakonzervovalo a nabalzamovalo. Mumie uvězněné v minulosti? Je to iluzorní a hloupé, a tudíž i velmi nebezpečné! Nemusíme spěchat konci vstříc. Náš konec možná uspišujeme právě tou pošetilou snahou okamžitě skoncovat s jakoukoli starostí a bolestí, které nepříjemně narušují ustálený životní stereotyp, nad nímž nechceme přemýšlet. Prostě táhneme svou káru dál - od výplaty k výplatě, od práce k zábavě, od mateřské školky do léčebny dlouhodobě nemocných.

Spěchat nemusí, kdo věří. Ale čemu? Touto otázkou sestupujeme k základu, na kterém se jedině dá stavět. K základnímu kameni konkrétních forem života, ale i k základu společenství (rodiny, státu, církve, národa, lidstva, tvorstva...), jímž si rozšiřujeme povědomí o nad-osobním, kosmickém rozměru života. Víra podle Bible není přesvědčením či jistotou, nýbrž důvěrou a věrností. Bůh se představuje člověku jako ten, kdo mu důvěřuje a zůstává mu věrný za všech okolností. Bůh věří v člověka! Okolnosti se mění, ale trvalým základem, pevným podložím vesmíru, je Boží přítomnost a sounáležitost se všemi bytostmi, jimž daroval život. Důvěra v život a věrnost životu umožňují balancovat na tenkém laně, dávají sílu unést krize, projít osobními i dějinnými zlomy, a právě v nich společně růst k zralejšímu, celistvějšímu lidství, k hlubší solidaritě a zodpovědnější péči o veliké dílo, na němž se všichni podílíme. 

Kdo se učí důvěřovat životu, nemusí spěchat a podléhat pokušení rychle smést ze stolu nakupené problémy. Věrnost životu se osvědčí v odvaze nevzdat se a setrvat v prostoru, kde je zatím ještě mnohé nedořečené a nevyřešené. Prodlévání na prahu není znamením nerozhodnosti a strachu udělat další krok. Překročit práh můžeme až poté, co si jej pořádně ohmatáme, seznámíme se důkladně s jeho strukturou, i kdyby to obnášelo, že půjdeme do kolen, abychom zblízka zahlédli skryté značky, směrovky vyryté v nezřetelných liniích, do nichž je zapotřebí sáhnout si - i s rizikem, že se ušpiníme nebo si vrazíme třísku pod nehet. Na prahu se dříve či později ukáže, kudy pokračovat v cestě. Otevře se okno do budoucna. Nemusíme spěchat. Důvěřujme, že se blíží kairos, pravý čas, kdy začneme v příběhu psát novou kapitolu, neboť si osvojíme gramatiku lásky.