Kdo ztratí svůj život, nalezne jej

Tomáš Halík napsal, že do čtyřiceti má člověk pracovat se starými a od čtyřiceti s mladými. Nejprve se od starších učit, přijímat zkušenosti, pak teprve zkušenosti předávat a nechat se inspirovat energií mládí. Já to udělal přesně naopak. Ještě jako mladík jsem začal učit na střední zdravotnické škole a na prahu čtyřicítky jsem práci ve školství vyměnil za službu kaplana v pečovatelském domě.

Doprovázení lidí na konci jejich životní cesty mi přivodilo zvláštní existenciální prožitek - setkání s faktem vlastní smrtelnosti. Nebylo to vůbec příjemné. Vždyť od kněze se očekává, že se nebojí smrti. Věří přece ve vzkříšení a věčný život! Jenže já se začal bát. Pamatuji i na noční záchvaty úzkosti a paniky. Také jsem se cítil zahanben, protože staří lidé, které jsem navštěvoval, povídal si s nimi, modlil se u jejich postele, anebo prostě s nimi mlčel a držel je za ruku, se často příchodu smrti nebáli, někteří ji vyhlíželi, a dokonce se na ni těšili! Jak to, že se nebáli, když byli smrti mnohem blíž než já?

Jenže to je špatně položená otázka. Nikdo nevíme, jak blízko jsme k smrti. Zkušenost s doprovázením umírajících mě naučila, že pudový strach ze smrti je v posledku strachem ze ztráty všeho, na čem v životě lpíme. Kdo přestane lpět, kdo postupně odevzdá všechno, co je pro něho důležité, přestane se smrti bát. Naplní se na něm slova Ježíše Krista: "Kdo ztratí svůj život, nalezne jej." Je to osvobozující zkušenost, protože jsem si ověřil na konkrétních lidech, že to jde, že cesta nelpění je otevřená možnost, kudy se dát.

A vlastně jsem vděčný i za opačnou zkušenost, která ukazuje, kam vede lpění na životě až do úplného konce. Takový konec bych si opravdu nepřál. Nemyslím na vitalitu a sílu vůle, ale na děsivé ulpívání na křivdách a traumatech minulosti, kvůli nimž člověk nemůže v klidu umřít, živí se jimi, nechává se pohánět temnou energií - a po dlouhém bezútěšném zápasu umírá s hořkostí v srdci, aniž by odpustil a poprosil o odpuštění.

Anebo jej drží při životě stále přítomná vnitřní bolest, která hluboko v podvědomí čeká na zhojení a smíření. V takových případech díky Bohu existuje naděje na vysvobození a prolomení začarovaného kruhu. Naděje, nikoli jistota! Máme jenom naději, ale ta bohatě stačí. Kdo baží po jistotě, ztratí i naději. Horší ztrátu si nelze představit.

Ano, věřím ve vzkříšení. Ale snad ještě více než ke vzkříšení mrtvých se teď moje víra orientuje ke vzkříšení živých. Vzkříšení naděje, že cesta nelpění, cesta pokoje srdce a cesta sebe-odevzdání je velkým tajemstvím a zázrakem, na němž se mohu podílet a radovat se, že tato možnost je otevřená i pro mě a pro každého z vás.

(text na seminář Ztráta a truchlení, pořádaný Hospicem sv. Jiří v Chebu 5. 9. 2023)