Šťastná to vina

Určitě si vzpomenete na scénu ze Švejka, kde ve vězení křičí jeden ze zatčených: "Já jsem nevinnej!" Podobných nářků si vyslechneme za život více než dost: "Já za nic nemůžu!" Nebo: "Já nic neudělal!!" Sami si taky stěžujeme na krutou nepřízeň osudu, jenž nám hází klacky pod nohy, ačkoli my jsme přece ti nevinní. Je to obranný mechanismus, který se spustí pokaždé, když nám hrozí, že bychom - nedej Bože! - museli přijmout svůj podíl odpovědnosti za stav světa a společnosti. Připustit vlastní spoluvinu? Raději ukážeme prstem na někoho, kdo za to všechno může. Našli jsme hříšníka a viníka! Ani si neuvědomujeme, že když se takto chováme, nejsme učedníky Krista, ale žáky Piláta, který si umyl ruce, aby ukázal, že je má čisté - a přitom právě on poslal Krista na smrt.

"Nikdo není nikdo," prohlásil při zpovědi bratr Ambrosio ve filmu Mnich. Nikdo z nás není tak malý a bezvýznamný, aby si mohl myslet, že svým špatným či dobrým jednáním neovlivní svět. Není pravda, že my za nic nemůžeme. Všichni mohou za všechno. Máme společnou odpovědnost, od které často utíkáme, a proto na nás na všech leží vina. Když si to přiznáme, dotkneme se tajemství hříchu. Jsme navzájem propojeni, selhání jednoho nese důsledky pro všechny ostatní. Lidstvo je jedním velkým poraněným tělem, kde jednotlivé části neustále bojují proti sobě a působí si bolesti. A jak se nemocné tělo zmítá a kope kolem sebe, zasazuje rány do tváře matky Země. Dochází k porušení světa. Lidský hřích nemá jen rozměr morální, nýbrž přímo kosmický.

Zdá se to být pesimistické, snad i beznadějné, ale není. Vyjevuje se tu nezbytnost solidarity. Je důležité pochopit, že jako individuální lidská bytost nejsem žádným osamělým ostrovem, nýbrž organickou součástí celku, zahrnujícího všechny lidi z minulosti, současnosti i budoucnosti. Tvoříme neuvěřitelně dlouhý živý řetěz, kde každý článek je nepostradatelný. Zjistíme-li, že naši bližní v něčem selhávají, namísto odsuzování a obviňování hledejme způsob, jak spravit poškozený řetěz, který nás všechny spojuje. Co když ke zlomení některých článků došlo i proto, že právě ten můj byl už dlouho slabý? Jakým právem tedy soudím druhé a svaluji na ně veškerou vinu? Neměl bych sám zpytovat svědomí?

Vedle tajemství hříchu existuje i tajemství vykoupení. Věčná Prapodstata všeho, kterou nazýváme Bohem, v osobě Ježíše Krista na sebe vzala úděl člověka - a tím i lidskou vinu. Bůh nejen všechno lidské bere, ale i všechno lidem dává, protože je ničím neomezenou Láskou, projevenou v nejvyšší míře Kristovou obětí na kříži. Vším dobrým a krásným, co konáme v Duchu Kristově, sloužíme nejen sobě, ale všem. Když se mi vrací síla vstát a odhodlání vytrvat na cestě, vděčím za to třeba mně neznámému vzdálenému člověku, který obdařen milostí projevil soucit či pomohl prosadit spravedlnost. Až na pravdě Boží se dozvíme, komu všemu prospělo, že občas jsme se vzmužili a udělali správnou věc - a tím poslali do světa požehnání, jež pracuje dál Kristovou skrytou mocí už bez našeho vědomí a obnovuje vesmír podle Božích záměrů.

Neboť vykoupení nekončí zahlazením našich hříchů. Opět nejde jen o rozměr morální, nýbrž kosmický. Vykoupená vina je felix culpa, "šťastná to vina", jak se teologicky odvážně zpívá v hymnu Exsultet při velikonoční vigilii. Vykoupení vrcholí obnovou a proměnou celého stvoření. Na tomto velkolepém božském díle se můžeme podílet skrze Krista, budeme-li o to stát. Nejprve ale Bůh rozmetá naše babylónské věže a pohřbí pod nimi naše plány a představy. Hlasem proroka nám připomene: "Mé úmysly nejsou úmysly vaše!" Jaké jsou Boží úmysly s námi? Odpověď nalezneme v modlitbě sv. Františka: "Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje!"