Kráčející skála

Asi většina z nás má ve svém životě oblasti, kde se cítíme nenaplnění a stále po něčem toužíme, žízníme. Hledáme svoje štěstí, jako by šlo o předmět mimo nás. Promítáme si do druhých lidí svoje představy a doufáme, že naše žízeň se utiší, když budeme užiteční, prospěšní, když budeme pomáhat a dostane se nám za to uznání. Nevědomky tím přenášíme na druhé svoji žízeň. Štěstí nám uniká. Nakonec jsme v pokušení to vzdát, rezignovat. 

Duchovní cesta, na kterou zve Ježíš, nám pomáhá odhalit kořeny tohoto stavu. Nejzákladnější lidská potřeba je být milován a jako milovaný být přijímán. Kdo ví, že je milovaný, už si nemusí nic dokazovat ani nalhávat. Láska ho tvaruje, láska jím prorůstá, láska ho celého mění v lásku! Milovaný člověk je šťastný, třebaže právě láska zavdává i mnoho podnětů k bolestem a trápením. Ale kříž nesený z lásky je křížem, který získal smysl. Láska vkládá smysl i do těch nejabsurdnějších a nejtragičtějších zákrutů životní cesty. 

Ježíš nám na sobě samém ukazuje člověka, který žije z naprosté důvěry, že je bezvýhradně a bezpodmínečně milován za všech okolností. Žije v důvěrném vztahu s Pramenem veškerého bytí a tomuto Prameni říká láskyplně Abba, "Tatínku". Je zamilovaný do Boha do té míry, že je tím, koho miluje a kým je milován. Ježíš je Bohem, ale nepřestal být člověkem. Jeho lidství je dovršené a jeho srdce je zaslíbenou zemí, do níž můžeme vstoupit, zakořenit v ní a pít z téhož Pramene, na nějž byl Ježíš vždycky napojen. 

Nedostatek lásky je prvotní příčinou naší žízně a palčivé touhy. Ježíš to ví, a proto nabízí, ať se podílíme na jeho těle a krvi. Chce být s námi jedno tělo a jedna krev, aby nás naplnila jeho jistota, že jsme milovaní, tak jako on je milovaný, a že i my jsme mocí jeho Ducha uschopněni milovat, jako on miluje. Apoštol Pavel podává překrásný obraz této skutečnosti, když píše o praotcích Izraele putujících pouští: "Všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj. Pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus" (1. list Korintským 10, 3-4). 

Skála je pevná, nehybná, stejná včera, dnes i zítra. Kdežto putování je pohyb, změna, vývoj. Kristus je skála v pohybu, a přesto skála pevně založená v nejhlubším možném základu, v božském podloží veškerého bytí. On je skálou, která nás doprovází. Protože je zároveň Bohem a člověkem, není se co divit, že je zároveň skálou i cestou. V něm se sjednocuje stabilita a dynamika, věčnost a zrání. 

Před lety natočili akční film s názvem Kráčející skála. Neviděl jsem jej a netuším, o čem pojednává, ale název přesně vystihuje, kým je Kristus a jak v nás působí jeho Duch: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra, jak praví Písmo" (Jan 7, 37-38). Zdroj štěstí nepramení mimo nás. Ježíš jej otevírá v nás, abychom z něj pili, přijímali život z Pramene, o němž putující Boží lid vyznává slovy žalmu: "Miluji tě, Hospodine, má sílo!"

foto: Lucie Bujnová (Lloret de Mar, Katalánsko 2003)