Krása v ošklivosti
Antický svět měl svoje ideály krásy, vyjádřené "posvátnou nahotou" soch olympských bohů a bohyň. Křesťanství nabídlo jiný ideál krásy, taktéž spojený s nahým tělem - ale s tělem Krista ukřižovaného. Jenže co je krásného na ukřižovaném těle, zbitém a zmučeném? Zhola nic. Je to krása v ošklivosti. Krása zraněná, tragická, disharmonická, znepokojující, pobuřující.
Z Kristových ran vyzařuje krása, která nemá co dělat s estetickým prožitkem. Je to krása totožná s dobrem a láskou. Neboť je krásné milovat. Je krásné toužit a žíznit, aby lidé poznali a přijali dobro. Kristovo tělo na kříži je tělem trpícím z lásky. Trpět z lásky je krásné.
Křesťanská víra nepopírá estetickou hodnotu uměleckých děl, natož krásu Božího stvoření, včetně krásy lidského těla. V obrazu ukřižovaného Krista však ukazuje nový druh krásy, kterou nelze popsat v kategoriích dokonalosti a funkčnosti. Dokonalost je nepřirozená, obludná, asi jako když umělá inteligence "namaluje" křivky údajně dokonalé postavy.
Naše hodnota jakožto lidských bytostí v Božích očích vůbec nezávisí na zvnějšku pozorovatelné dokonalosti, ani na funkčnosti, užitečnosti, efektivitě, na plnění rolí a očekávání s nimi spojených. Je krásné být neužitečný, neefektivní, nefunkční podle měřítek světa založeného na výkonu a prezentaci úspěchu a růstu. Je krásné být svobodný - a králem svobody je Kristus.
Bůh vtělený v Kristu je totiž pravzorem nefunkčnosti. Odmítá fungovat podle zajetých představ a plánů, podle obvyklých myšlenkových schémat či náboženských zvyklostí. A nejsme snad stvořeni k Božímu obrazu? V tom je naše svoboda být "nefunkční". Nejsme povinni řídit se podle modelu "jedině tak je to správné a krásné".
Nežijeme v zajetí nedosažitelných ideálů. Žijeme ve svobodě Božích dětí, a svobodu nám vydobyl Kristus. Než to pochopíme, než tomu uvěříme, budeme ještě mnohokrát viset na křížích svých tužeb, snů, emocí, zklamání a selhání. Ale Král nás pozval do svobody, a pokud si ji osvojíme na křížové cestě, pak i tato "ošklivá" cesta je a bude krásná.