Krok na cestě svobody

Letošní 17. listopad vyšel na předposlední neděli církevního roku, o které se při bohoslužbě čtou biblické texty spojené motivem blížícího se konce - ať už konce lidského života, nebo konce jeruzalémského chrámu. Jak navázat poselství svátečního Dne boje za svobodu a demokracii na téma konce či konečnosti? Škarohlídi by hned věděli - svoboda končí (nebo už skončila?). Vždyť sílí tlaky na názorovou konformitu, řada lidí raději neříká nahlas, co si myslí, aby nebyli ukřičeni na sociálních sítích, nebo ze strachu, aby se neodchýlili od "stranické linie" v organizacích, kde pracují a vydělávají si na živobytí. 

Vedou se analogie mezi dnešním stavem a totalitní minulostí, která se právě 17. listopadu 1989 začala hroutit. Jsem přesvědčen, že srovnávat současnou společnost s tou předlistopadovou není správné. Nezohledňují se historická fakta a především skutečnost, že dnešní míra osobní i občanské svobody je stále mnohem vyšší než v době, kdy nám vládla zločinecká organizace s názvem KSČ.

Ubývání svobody se ale šíří jako plíživý stín. Na vině však nejsou politici, média či mezinárodní situace. Svobodu si podrývají sami lidé, kteří jsou vnitřně nesvobodní, rozporní, chaotičtí a nestálí. Pokud nás to táhne na různé strany, nevíme, čí jsme a podléháme často protichůdným vlivům, nemůžeme se pak divit, že v naší společnosti je svoboda hodnotou křehkou a nesamozřejmou. 

Bez odvahy a odhodlání dobrat se vnitřní svobody bude i naše společnost nesvobodná, i kdyby se nazývala demokratickou, protože se v ní rozmáhá strach, nejistota, úzkost, frustrace, agrese - a toto vše lidem účinně brání, snad i přímo znemožňuje, nastoupit na cestu svobody. Své o tom vědí i křesťané. V Písmu svatém stojí, že jsme povolaní ke svobodě Božích dětí. A teď se podívejme na sebe, na své farnosti, na církev, která je nám duchovním domovem. Jsme svobodní?

Můžeme být! Stačí si uvědomit, že svoboda neskončila. Naopak máme svobodu skončit! Skoncovat se vším, co ničí naši svobodu, co nás zotročuje a rozděluje. Svoboda, kterou nám přinesl Kristus, vydobyl nám ji a předal darem, je mimo jiné svobodou něco uzavřít, s něčím skončit, protože jinak se nepohneme dál a zůstaneme v zajetí minulosti. 

Mluvím z vlastní zkušenosti. Před několika dny jsem do hluboké vody zahodil prsten, který mi kdysi věnoval člověk, o němž jsem si myslel, že navždy zůstaneme přáteli. Prsten mě k němu stále poutal, ačkoli jsme se už před časem rozešli. Když se nad prstenem zavřela voda, ohromně se mi ulevilo a děkoval jsem Bohu. Udělal jsem krok na cestě svobody. Co je toxické, co zraňuje, tomu se musíme vzepřít - a vzdát se toho, pustit to od sebe (od-pustit). Svobodně se nadechnout a dát prostor lásce Kristově, která má úžasnou moc všechno usmířit a napravit, jestliže se její hojivé a konejšivé síle svobodně otevřeme a odevzdáme. 

Zrovna 17. listopad nám k tomu nabídl další příležitost. Využili jsme ji a byli za ni vděční?