Kroksy a Poslední soud

Na sklonku léta jsem oddával starého kamaráda, který je znám svou náklonností k umělohmotným nazouvákům zvaným "kroksy". Dokonce si je nechal vytetovat na rameno. Přesto mě trošku překvapilo, když se k svatebnímu obřadu dostavil v tričku a kraťasech - a samozřejmě v kroksech.

V evangeliu podle Matouše (22, 1-14) čteme drsné podobenství o králi, který vyhodil ze svatební hostiny jednoho ze stolovníků, neboť dotyčný nebyl ustrojen, jak se sluší a patří. Královi služebníci ho uvrhli ven do temnot, kde vládne "pláč a skřípění zubů". Tento dramatický obraz napovídá, že podobenství ukazuje k Poslednímu soudu, u něhož se rozhodne, kdo zasedne k velkolepé svatební hostině nového, mesiášského věku.

Obstál by v očích krále můj kamarád obutý v kroksech? A co my - obstáli bychom? Skutečně je biblický Bůh přísným hostitelem, který lpí na bontonu a řídí se heslem "šaty dělají člověka"? V sázce je všechno. Kdo by si přál skončit na temných místech, jimiž se rozléhá skřípání zubů? Nevěděl jsem, jak nepříjemný zvuk to je, dokud jsem zblízka nepoznal mentálně postižené - ti dovedou "skřípat" nahlas a dlouho. Nepochybně však neskončí venku v temnotách, ačkoli nikdo z nich se bohoslužeb v domově se zvláštním režimem neúčastní ve svátečním oblečení a naleštěných polobotkách.

Nejde přece o to, co máme na sobě, ale co nosíme v sobě. Často v životě hrajeme nejrůznější role, měníme nejen šaty, ale i masky, neboť chceme být viděni svým okolím v co nejpříznivějším světle. Je to snaha únavná a hlavně neúspěšná. Nikdy se nezavděčíme všem. Kolik bolestivých ran a pádů ještě zakusíme, než uznáme, že nejsme povinni žít podle představ ostatních? Kdy už odhodíme masku, ukážeme svou tvář a přijmeme, kým doopravdy jsme?

Pravým šatem je nahota srdce, které v přítomnosti Milovaného nemusí nic předstírat, zamlčovat či skrývat. K svatební hostině přicházíme správně ustrojeni, pokud toužíme přijmout, co nám Bůh dává a jeho dary si přejeme sdílet s dalšími pozvanými. Stůl přece nebyl prostřen jenom pro mě! Obnažené srdce je zranitelné, ale právě zranitelností se připodobňuje Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Následovat Krista znamená srůstat s Božím srdcem, jež se nechalo poranit láskou k člověku.

Nezáleží na zevnějšku, na kroksech či kraťasech. Můžeme jít za Kristem třeba i naboso. Všechno se rozhoduje uvnitř! Jak jsme na tom s otevřeností a bdělostí srdce? Kardinál Špidlík v Liturgických meditacích rozjímá nad Nerudovou básní Ach, přišla láska: "Básník lásku zosobňuje ve formě živé bytosti, která skromně klepe na jeho dveře. Dostane však nevlídnou odpověď: »Přijdi později!« Opakuje se to několikrát. Minou léta a básník sám se vydá ven, aby zaklepal na dveře, kde bydlí láska. Dostane však odpověď: »Přicházíš pozdě.«" 

Víte, jestli mě něco straší více než skřípění zubů, pak je to chmurná představa, že na Posledním soudu mi andělé zazpívají z církevního zpěvníku: "Pozdě, pozdě, hrozné slovo, pozdě bude již..."