Láska, dobro, obušek

Šel jsem na návštěvu za mladou maminkou, která sice není samoživitelka, ale ve všem se musí spoléhat na sebe, potažmo na síly, které jí dává Bůh. Ve farářské službě se často setkávám se statečnými ženami, jak je chválí biblická kniha Přísloví, naneštěstí obklopené muži slabochy, neschopnými být opravdovou oporou.

Jeden takový chlapík seděl u ní v kuchyni za stolem, kouřil cigaretu za cigaretou a téměř ji nepustil ke slovu. Suma sumárum: Nikomu nic zlého nepřeje, všem se snaží pomáhat, je řádný občan. Přesto je stíhán ranami osudu. Přestal věřit v Boha. Protože kdyby byl Bůh, nedopustil by tohle a tamto. Když se návštěva chýlila ke konci, vytáhl z tašky teleskopický obušek a vystřelovací nůž. Hezký vánoční dárek od člověka, který nikomu nic zlého nepřeje, všem se snaží pomáhat a má rád bližního svého. Rozloučil jsem se a varoval ho, aby obušek nepoužíval na děti a nůž aby si nevrazil do břicha.

Zdá se mi, že přibývá lidí živících v sobě pocity ublíženosti a považujících se za oběti systému. Za každým rohem na ně číhá nespravedlnost a zlo. Mluvíte-li s nimi, slyšíte jen samé nářky, nadávky a stížnosti. Málokdy vám řeknou, že jsou za něco vděční, že za něco děkují.

V dopisech filosofa Martina Heideggera se uvádí, že kdo neděkuje, přestává myslet. To je naprosto přesné. Můžeme to vypozorovat i v našem okolí, ověřit si to takřka exaktně. Bohužel i sami na sobě. Jestliže ztratíme schopnost radovat se z mála a přestaneme být vděční i za drobné dárečky života, nevidíme důvod, za co bychom měli děkovat. Naše myšlení se zacyklí ve smutném a trpkém koloběhu ufňukanosti, frustrace a vzteku, jímž čas od času zahrneme naše nejbližší. Protože právě je viníme z našich vlastních selhání a chyb.

Někteří si však nemohou zchladit žáhu na blízkých lidech, jelikož o všechny přišli a žádné už nemají. Namnoze svou vinou. Metají pak výčitky proti nebi: "Bože, proč? Kdes byl?" Jenže kameny vržené vzhůru sletí na naše hlavy. Věřím, že na Posledním soudu to bude Bůh, kdo se zeptá: "Člověče, kdes byl, když jsi mohl pomoci, odpustit, povzbudit? Pracovat s dary, které jsem ti svěřil?" A my zmlkneme zahanbením, protože Bůh se nebude dotazovat jako vyšetřující policejní orgán, nýbrž jako milující Otec, jehož bolí, že se od něho děti odvrátily a bloudily nesprávnými cestami.

Mnišská moudrost praví, že kdo je smutný, myslí především na sebe. Samozřejmě každého někdy rozesmutní křivdy, které na něho dopadly. Záleží ale na nás, zdali se těmi křivdami necháme pokřivit. Léčba smutku je prostá. Stačí nedělat ze sebe středobod všeho dění. Pak mi třeba dojde, že moji blízcí čekají, kdy je potěším. Kdy přestanu brát a začnu i dávat. Stát se darem pro druhé je totiž ta největší radost! Radost, o níž smutný sobec ke své škodě nic neví.