Láska je pravým nepřítelem války

Dějinami světa se vine krvavá řeka válečných konfliktů a všemožných forem násilí. Rozlije se občas jako povodeň, která spláchne, co jí stojí v cestě. Zanechá za sebou zmařené životy a zničenou zemi. Nikdo z nás nevíme, čeho jsme schopni. Jak bychom se zachovali, kdyby ta strašná povodeň dosáhla k našemu prahu a vrazila do našich dveří? Probudil by se v nás hrdina, který brání, co je mu drahé? Agresor, jenž druhým bere svobodu a důstojnost, zabíjí a zotročuje? Zvíře, které v panice prchá a hledá úkryt?

Z jakých temných a neprobádaných míst v lidské duši vyvstává potřeba válčit s jinými skupinami, kmeny, národy, státy? Vždyť jde o tažení proti životu a dříve či později se obrátí i proti útočníkovi! Požere ho, vnitřně stráví. Známe to i z mezilidských vztahů. Kdo ubližuje ostatním, znetvořuje sám sebe, ztrácí tvář, mění se v karikaturu člověka. Odřízl se od života, a proto už neumí nic jiného, než ubíjet k smrti a stahovat do propasti. Ve svém okolí nesnese, aby život volně rostl, a především potírá samu esenci života: lásku. 

Proč? Odpověď nabízí spisovatel Pascal Quignard: "Láska je pravým nepřítelem války." Kdo miluje život, nemá potřebu válčit a stavět se proti životu. Odkud se ta potřeba vzala? V mýtickém příběhu o Adamovi a Evě se vypráví, že podlehli představě, že budou "jako Bůh znát dobré i zlé". Určovat, co je dobré a zlé pro ně samotné. Je pozoruhodné, že raději utrhli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, a nikoli ze stromu života, který též rostl uprostřed rajské zahrady (a z něhož jim Bůh nezakázal jíst!). 

Příběh pádu prvních lidí se neustále opakuje a prokazuje tak svoji hlubokou pravdivost. Nepopisuje bájnou prehistorii, nýbrž realitu, v níž se nacházíme právě teď, ve 21. století, v němž malí i velcí tyrani, co nedokážou milovat a nenávidí svobodný život, šíří zkázu a smrt. Rozšiřují hranice pekla, v němž sami uvízli v domnění, že jsou "jako Bůh" a mají právo ovládat okolní svět. Válčí proti životu, jenž touží růst bez jejich kontroly a navzdory jejich destruktivním záměrům. 

Strom života se však nepodařilo vyvrátit. Je pevně zakořeněný v srdci vesmíru a jeho výhonky se nečekaně derou na povrch spálené a válkou znásilněné země. Raší v otevřených ranách mužů i žen, které nejspíš překvapilo, že i ve světě plném krutosti a lhostejnosti pořád existuje možnost milovat. Lásku totiž nezveme do svého života. Nemusíme ji ani hledat. Ona si nás hledá a zve! Je podvratným živlem, darem věčně provokujícího Boha, pravým nepřítelem války, kterou hloupě a nesmyslně vedeme nejen proti ostatním, ale i sami proti sobě.  

foto: Pascal Quignard, zdroj: https://www.elcorreo.com/