Láska k nepřátelům?

Milovat svou rodinu a přátele je přirozené. Milovat nepřátele se nám zdá přímo nemožné či aspoň krajně obtížné. Láska k nepřátelům totiž není přirozená, nýbrž nadpřirozená. Normální je přece s nepřáteli válčit, potírat je a ničit, nebo snad ne?

Nejsme-li však slepí, pozorujeme v dějinách, že boje s nepřáteli jsou nekonečné. Sami si je stále vytváříme, poněvadž vlastní identitu lze snadno vybudovat na strachu, nenávisti a pohrdání, a to negativním vymezováním se vůči všem, kteří nezapadají do našeho vidění světa. Tím se dostáváme do paradoxní situace, kdy nepřátele potřebujeme a závisíme na nich, neboť bez nich bychom nevěděli, kým jsme a kam patříme. Přenášíme na ně své temné a stínové stránky, namísto toho, abychom si je přiznali a smířili se s nimi.

Chceme-li být svobodní, musíme se vydat jinou cestou. Ježíš po nás jistě nežádá, abychom se tvářili, že s nepřáteli nás pojí srovnatelné citové vazby jako s rodiči, dětmi a partnery. Zde nejde o předstírání emocí, nýbrž o probuzení vědomí, že i někdo, ke komu necítím žádné sympatie, protože mi ublížil či uškodil, zůstává člověkem. Není to banální zjištění. My si totiž nepřátele odlidšťujeme, abychom jim pak mohli odepřít právo na život a nepřipadali si nemorální. Jenže i nepřítel je člověk a stejně jako já se neobejde bez vzduchu, vody, slunce a mnoha dalších věcí, bez nichž bychom si život nedovedli představit.

Milovat nepřítele v tomto smyslu znamená přát mu a neupírat nic z toho, co sám potřebuji. Mám ho nechat žít, protože jemu dal Bůh život stejně jako tobě či mně. A nejen to. Co víc? Ocitne-li se jeho život v ohrožení či nouzi, ač nerad, přemohu se a podám pomocnou ruku, mám-li k tomu síly a možnosti. Nevím totiž, kdy sám budu volat o pomoc a odkud mi přijde.

Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. Evangelium je prosté. Na rozdíl od nás, kteří jsme složití a pořád váháme, jestli se stát chudými v duchu. Naším největším nepřítelem je vlastní nerozhodnost a neochota obrátit se a přijmout Ježíšovo pozvání k následování.

Co z toho vyplývá? Že láska k nepřátelům ve své podstatě není ničím jiným než láskou k sobě samým a výzvou obejmout v sobě všechno, čeho se dosud bojíme, za co se stydíme, co vytěsňujeme a potlačujeme, s čím zápasíme a čemu také podléháme. Pokud nás ale slabosti, hříchy a selhání vedou k tomu, abychom se usmířili s vnitřním nepřítelem a uzavřeli mír s temným rytířem ve své duši, pak si můžeme být jistí, že nás už začíná proměňovat a uzdravovat Kristova láska.

Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (Lukáš 6, 27-28)